V 80. letech 20. století patřila Šroubárna Žatec mezi největší zaměstnavatele v okrese, v podniku pracovalo přes tisíc lidí. „Do šroubárny jsem nastoupil v lednu 1968 hned po promoci na vysoké škole, jejím generálním ředitelem jsem byl od května 1985. Šroubárna měla roční zisk v řádech desítek milionů korun a finančně byla zcela zdravá,“ zavzpomínal její někdejší dlouhodobý ředitel Jan Prokeš. V této pozici skončil v dubnu 1997 a po více než 29 letech šroubárnu opustil.

Pracovat desítky let v jednom podniku bylo tehdy zcela běžné. Před rokem 1989 také neplatilo, že nejvíc peněz v továrně bere její ředitel. „Jako ředitel jsem se v pořadí měsíčních příjmů pohyboval kolem desátého místa. Přede mnou byli vesměs tažci drátu většinou se základním vzděláním. Fyzicky těžká práce zejména v mořírně a tažírně drátu se kompenzovala vyššími výdělky,“ připomněl Prokeš.

Šroubárna měla dva hlavní výrobní provozy. Jeden se zabýval výrobou hřebíků, nýtů a dalších spojovacích materiálů a také drátů, které podnik dodával i chmelařům. Druhý provoz zajišťoval zejména výrobu šroubů. „Našimi klíčovými dodavateli vstupního materiálu byly Železárny a drátovny Bohumín (tažený drát) a Třinecké železárny (válcovaný drát). V nejlepších letech jsme až třicet procent produkce vyváželi, převážně do západoevropských států. Šrouby hlavně do Itálie, drát a hřebíky do Německa a Francie. Nikdy jsme neobchodovali se státy někdejší RVHP,“ zmínil bývalý ředitel.

Paleta domácích zákazníků byla velmi široká. „Bylo to dáno jednak šíří našeho sortimentu, vyráběli jsme až 17 tisíc druhů výrobků, jednak naší filozofií nevázat se pouze na několik odběratelů. K největším zákazníkům patřila společnost Ferona, Slovenské energetické závody Dolný Kubín, Chmelařství Žatec a další. Dodávali jsme též Škodě Mladá Boleslav,“ přiblížil Jan Prokeš.

Šroubárna měla vlastní závodní kuchyni s jídelnou, zdravotní středisko, klub Jitřenka ve městě, mateřskou školu ve vilce se zahradou s kapacitou 60 dětí. „Podnik měl k dispozici okolo 120 bytů pro naše zaměstnance, samozřejmě bychom jich potřebovali víc. Pokud si však vzpomínám, čekací doba na byt nebyla nijak extrémně dlouhá,“ řekl.

Na počátku 90. let se Šroubárna Žatec proměnila v akciovou společnost a v roce 1994 vstoupila do druhé vlny kuponové privatizace. V roce 1996 získala majoritní podíl akcií investiční společnost SPG miliardáře Pavla Sehnala. Pak přišel zlom v hospodaření. Podnik se propadl do ztráty, propouštělo se. V roce 2003 šroubárna úplně skončila. O tři roky později ji od konkurzního správce koupil nový majitel. Areál se dnes po částech pronajímá na sklady nebo jinou výrobu.

Podobný osud měly v Žatci cukrovar a papírny. V 90. letech se jejich vlastníky stali Francouzi a Švédové. Cukrovar po 127 letech existence skončil v roce 1998, papírny po 137 letech v roce 2004. „V ČR je velký přebytek cukru, který způsobil, že jeho ceny v posledních dvou letech neodpovídají ani jeho výrobním nákladům. To donutilo majitele k ukončení provozu v některých závodech,“ vysvětlil tehdy ředitel žateckého cukrovaru Tomáš Farkota. Výroba ze žateckých papíren se přestěhovala do Štětí. „Závod v Žatci neměl podmínky k rozvoji. Proto přesouváme výrobu do Štětí, kde chceme produkci papírových tašek až ztrojnásobit,“ řekl tehdy František Sameš, ředitel podniku ve Štětí.

Areál cukrovaru o pár let později koupil sousední podnik HP Pelzer, který tam přesunul část výroby zvukových izolací do aut. Papírny jsou nyní majetkem města. Horní část prošla rozsáhlou rekonstrukcí, je v ní archiv regionální muzea a výstavní prostory. Spodní část na přeměnu zatím čeká, město by tam rádo vytvořilo svůj archiv a klubovny pro spolky.

Město od loňska vlastní také areál bývalé Fruty. Zpracovatel ovoce skončil v konkurzu v roce 2003. „Budovy město nabízí k prodeji, rozsáhlé pozemky kolem areálu si chceme nechat. Pro město by to do budoucna měla být rozvojová plocha pro bydlení,“ sdělil místostarosta Jaroslav Špička.

V Lounech z tradičních podniků skončily masokombinát, mlékárna nebo pivovar.