Víte, co s vámi udělá, když slunce v noci nezapadá? Čtveřice mladých dobrodruhů z Loun už ano. Michal Novák, Eva Hájková, Štěpán Kotek a Petra Ullmannová během úžasné cesty za krásami severní Evropy objeli celé Baltské moře, podívali se tedy i za polární kruh. Prožili nevšední dobrodružství a navštívili spoustu zajímavých míst. Ale popořádku…
„Jeli jsme podle plánu a viděli, co jsme chtěli. Že bychom ale některý ze severských států opravdu poznali, to vůbec ne. Na to bychom potřebovali mnohem víc času," upozorňuje hned Michal a je znát, že by se za dobrodružstvím rád vrátil. Konec konců – zdolat 7777 kilometrů za dva týdny a vidět alespoň zásadní místa, to je hezký výkon. Osobním vozem, po vlastní ose, na vlastní pěst.
close
zoom_in
Z domovských Loun vyrazili po půlnoci z pátku na sobotu 30. června. Cesta přes Německo, Polsko, Litvu a Lotyšsko byla rychlá. Neromanticky, ale rozhodně ne nudně strávených 24 hodin na sedačce v autě. První skutečná přestávka přišla v přístavním městě Tallin v Estonsku. „Sedíme na monumentálním památníku na pobřeží a díváme se na trajekty, jak stále jezdí sem a tam. Tím se i my zítra vydáme směr Helsinki," zněl první vzkaz, který z cesty poslala Petra. Šlo o pomník 177 ruských námořníků, kteří v zálivu utonuli v roce 1893 spolu s válečnou lodí Rusalka.
Pozor, budou sobi… Za pár dní
Ráno skutečně následovala cesta trajektem do hlavního a největšího města Finska. A přišel první problém. „Už před odjezdem jsme říkali, že hlavně nechceme bloudit po nějakých městech, ale kvůli stávkující navigaci se nám v Helsinkách přesně tohle povedlo. Trvalo přes hodinu, než jsme se vymotali směr sever," smějí se dobrodruzi. Nakonec se ale podařilo a dalším zážitkům nestálo nic v cestě. „Hned kousek za Helsinkami jsme viděli značku „pozor sobi". Tak jsme měli krky vykroucené, ale žádného jsme neviděli. Až mnohem později, vlastně hned, jak jsme překročili polární kruh," předbíhá Štěpán a rozbíhá se debata o sobech, jejich půvabu, nevšední barevné variabilitě i lahodném masu.
„Přišlo nám neskutečné, že jsme dva dny jeli po úplné rovině, uprostřed lesů," začíná Štěpán popisovat cestu za dalším cílem – městem Rovaniemi. „Během ní jsme pochopili, proč se v těch krajích říká, že komáři patří do Finska, stejně jako dříví do lesa," smějí se při vzpomínce. Při putování kolem krásných jezer oblasti Pihtipudas čelili obřím hejnům vyhladovělých komárů. „Nebyl to žádný med, ale s nějakou tou nepohodou jsme počítali," shodují se s tím, že už nyní rádi vzpomínají i na tuto zkušenost. A pak už přišlo Rovaniemi. Zhruba šedesátitisícové město, které je velmi blízko severnímu polárnímu kruhu. Asi osm kilometrů od něj je dokonce nefalšovaná vesnice Santy Clause, který tam podle některých kultur bydlí. Parta se do ní pro jistotu vydala. Nikoliv kvůli dárkonošovi, ale kvůli tomu, že tam je symbolicky pro turisty vydlážděn právě polární kruh. „Nemohli jsme si nechat ujít příležitost vyfotit se tam. Protože jsme dorazili celkem pozdě, byl tam už jen jediný turista. Toho jsme se natrápili, když jsme chtěli být na fotce všichni, ale byl ochotný," smějí se Eva a Petra. Samotné Rovaniemi čtveřice nijak nezkoumala; neodpustili si ale stanout na nejsevernějším místě Baltského moře, které je několik desítek kilometrů od něj.
Kdy je den a kdy noc?
S přechodem polárního kruhu se vše ve výpravě změnilo. Čtveřici se rychle začal stírat rozdíl mezi dnem a nocí. Panoval totiž polární den, a to slunce nezapadá za obzor. „Velmi brzy se nám denní rytmus úplně posunul. Bylo pořád světlo a my až do rána plní energie. Záhy jsme si zakázali mluvit v názvech dnů, protože už jsme se v nich neorientovali. Nevěděli jsme, co je správě včera nebo předevčírem, natož pak třeba čtvrtek," popisuje Petra a ostatní přitakávají. Na druhou stranu ale hned dodávají, že udělat si den nebo noc, právě když potřebujete, je prima. Hned při první příležitosti měli velké štěstí – viděli půlnoční slunce. A také potkali první soby.
close
zoom_in
Trasa expedice pokračovala na sever provincie Laponsko, k jezeru v oblasti Inari. Kromě jiných zajímavostí tam zasahují dva finské národní parky: Národní park Lemmenjoki a Národní park Urho Kekkonena. Nejvýraznější zážitek Louňanů je ale přeci jen trochu netradiční. Zastavili v kempu a za větru a deště si začali na plynovém hořáku připravovat jídlo. „Kolem prošli asi dva lidé a divně na nás koukali, ale nevěnovali jsme tomu pozornost. Když jsme dojedli a improvizovaně umyli nádobí, objevili jsme pár kroků od nás vybavenou kuchyňku se sporákem i jídelničkou," smějí se. „To ano, ale strašně to tam zapáchalo po toaletách, které byly přímo vedle," krčí rameny Petra. „A největší překvapení bylo, když jsme druhý den při odjezdu zjistili, že tam je ještě jedna kuchyňka – čistá, vybavená a bez zápachu," dodává Štěpán.
Přechod do Norska poznáte
Rychle překročili hranice do Norska. „Během chvíle se absolutně změnila krajina. Z dosavadních rovin najednou vystoupily hory. Člověk opravdu pozná, kdy opustí Finsko," podivuje se dodnes Eva. Jedním z hlavních cílů výpravy byl Nordkapp, považovaný mnohými za nejsevernější místo starého kontinentu. A právě tam se čtveřice vydala nyní. Jde o oblast s rozlohou přes 900 kilometrů čtverečních. Je turisty velmi oblíbeným cílem. V tomto místě se také setkávají vody Norského moře, části Atlantského oceánu, Barentsova moře a zčásti Severního ledového oceánu.
Dobrodruzi obvykle míří přímo na více než 300 metrů vysoký skalní útes s turistickou vyhlídkou. I kluci a holky z Loun se tam podívali. Ale chtěli být opravdu na nejsevernějším místě Evropy. A tím je sousední výběžek Knivskjellodden. Je ještě o přibližně 1500 metrů severněji, ovšem cesta tam nevede. „Čtyři hodiny jsme klopýtali bažinami, pak po velkých a mnohdy kluzkých balvanech, abychom tam stanuli. Ale bylo to úžasné," popisuje Michal. Nakonec se přeci jen na pobřeží Severního ledového oceánu dostali a neodolali ani možnosti se v něm vykoupat. I když bylo na středoevropany chladno. A dokonce ochutnali i jeho vody. To ostatně činili u každého moře, které po cestě navštívili. „Pak nás čekaly zase čtyři hodiny šlapání zpátky, ale rozhodně nelitujeme. Bez tohoto zážitku by byla celá tato zastávka poloviční," shodují se Louňané. „I když slunce stálo na nebi, zapadli jsme do stanu a i se soby pár metrů od nás jsme si pořádně odpočinuli," dodávají.
Ve druhé polovině cesty projela parta proslulou Trolí stezku, zdolala nejvyšší horu Skandinávie Galdhøpiggen, rybařila ve vyhlášených fjordech a nakonec málem netrefila domů. O tom všem se dočtete v závěrečném díle seriálu v příštích dnech.
