Více než polovinu cesty měli před sebou dobrodruzi z Loun po odjezdu z norského Nordkappu. Dovolenou se Michal Novák, Eva Hájková, Petra Ullmannová a Štěpán Kotek rozhodli strávit tak, že objedou celé Baltské moře a navštíví nejlákavější cíle severní Evropy. Už mají za sebou návštěvu Santovy vesnice, překročení polárního kruhu, stanuli i na nejsevernějším místě starého kontinentu. (čtěte v souvisejících článcích níže)

„Když jsme odjížděli z Nordkappu, definitivně se nám otočil denní rytmus. Vstávali jsme večer a uléhali dopoledne," popisuje Michal „účinky" polárního dne, kdy slunce nezapadá. Zároveň s obrátkou na jih si začali uvědomovat, že času nezbývá tolik, kolik by si představovali. „Jedním z cílů, které jsme museli obětovat, byla například návštěva krásného norského města Trondheim," krčí rameny Petra.

Skalní rytiny v Altě

Čtveřice se tak rozhodla pro „zrychlený přesun" z Nordkappu, který zahrnoval dalších 24 hodin jízdy prakticky bez zastávky. „Ovšem cestovat po Norsku není jen tak. Zatímco Finskem se dalo jet opravdu rychle, norské silnice jsou plné rychlostních omezení na 60 nebo 80 kilometrů v hodině," dodává Michal. Velkou roli hrálo i to, že zvolili cestu po členitém západním pobřeží.

Prvním cílem cesty zpět bylo město Alta. To se proslavilo skalními rytinami, které jsou zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO. Pocházejí z let 4 200 –500 př. n. l. „Vypadají ale, jako by je někdo vytvořil včera. Jsou krásně zrestaurované," shodují se poutníci. Jedním dechem však dodávají, že kde nebyly malby obnoveny, našel by je jen opravdu pozorný návštěvník.

Načasování návštěvy bylo perfektní. Do lokality naleziště totiž přijeli kolem jedné hodiny ráno. „Nebyla tam ani noha, takže jsme si mohli všechno pořádně prohlédnout. Samozřejmě jen z pěkných dřevěných stezek, na nichž nechyběla odpočívadla a posezení," říká Štěpán. To děvčata zaujalo něco trochu jiného. „Každý z těch namalovaných sobů byl vybarvený trochu jinak. Jako ve skutečnosti, kdy je taky každý kus jinak barevný," popisují nadšeně. „A hlavně jsou tam zobrazeny i lodě s rybáři, což je vzhledem ke stáří kreseb ještě zajímavější. To provedení je perfektní," dodává Michal. Dívat se zkrátka bylo na co. Plochá skaliska nedaleko pobřeží jsou opravdovým unikátem.

Rybaření na klobásu

Logo expediceJeště rychlé zastavení u řeky Altaelva, známé jako jedna z nejlepších lososových řek na světě, a pak už zase dál. Přímo po pobřeží, bezpočtem tunelů i trajektů mezi fjordy. Rychle projeli Narvikem, městem s druhým největším přístavem v Norsku, co do počtu obyvatel srovnatelným s Louny. A pak jednoho večera přišel ke slovu i rybářský prut, celou dobu uložený v zavazadlovém prostoru. „Utábořili jsme se u jednoho fjordu, sedli na plovoucí molo a to byla jeho chvíle. Nahodili jsme, ale nic jsme nechytili. Asi proto, že jsme na háček nastražili klobásu," směje se Štěpán. „Tam se zase poprvé setmělo," uvědomili si dobrodruzi. Chytání bylo opravdu symbolické, během něj si ale z bezprostřední blízkosti prohlédli další klenot přírody – živého norka.

„Projeli jsme částí cesty přes fjordy, známé jako Atlantic Road," otevírá Michal další kapitolu. Cílem je Trolí stezka, zvaná také Trolí žebřík. Jde o vskutku úchvatný kus cesty. Tvoří ho 11 ostrých serpentin v závěru údolí Isterdalen. Silnice stoupá po svahu skalního masivu a scenérii dokresluje vodopád Stigfossen v těsné blízkosti. „Nejelo se tam právě příjemně; na té úzké silnici jen s nízkým valem a za ním hlubokou propastí doslova krokem. Jednak kvůli prudkým zatáčkám, jednak kvůli množství autobusů a karavanů, které jsme potkávali," popisuje Michal. Čtveřice chtěla vystoupat na vrchol masivu, takzvanou Trolí stěnu, kvůli dešti a mlze si však tento riskantní plán rozmysleli. Podívali se alespoň na vyhlídku, která se tyčí přímo nad údolím a klikatící se silničkou.

Výstup na střechu Skandinávie

Michal, Eva, Petra a Štěpán (zleva) na vrcholu GaldhøpiggenuBěhem hovoru s cestovateli se stěží udržuje jedno téma. Zážitků, pocitů a vzpomínek je příliš. Nakonec se přeci jen Louňané v myšlenkách i vyprávění přesouvají k druhému zlatému hřebu cesty – nejvyšší hoře Norska i celé Skandinávie, vrcholu 2469 metrů nad hladinou moře – Galdhøpiggenu. Výstup na něj byl od počátku příprav samozřejmostí.

Na výběr jsou dvě cesty – jednodušší přímá a složitější, na kterou už je třeba průvodce a lezci kvůli nebezpečnosti terénu musejí být přivázáni lanem. Parta mladých dobrodruhů zvolila první variantu. I většina této cesty nahoru vede po ledovci. „Rozpadly se mi pohorky, tak jsem musel v polobotkách. Po pár krocích byly úplně promočené," vzpomíná na neradostné chvíle Štěpán. Ani Eva s Michalem neměli přímo ideální úbor. Jeden v riflích, druhý v manžestrových kalhotách šplhali nahoru. „Bylo to vyčerpávající a celkem náročné, ale zvládli jsme to," jsou ještě teď šťastní.

Na vrcholu hory je malá turistická bouda. I tentokrát měli štěstí – právě tam byl správce, díky čemuž si mohli dopřát kávu, čaj nebo teplou polévku. Kelímek si ale turisté musejí odnést s sebou dolů a teprv tam ho vyhodit. „Najednou koukám nad sebe a vidím blikající anténku. Na takovém místě, v boudě zhruba osm krát šest metrů, byla veřejná wi-fi," diví se Štěpán. Po krátkém odpočinku vystoupali až na samotný vrcholek. Kvůli nízké oblačnosti a mlze toho ale moc vidět nebylo. „Říká se, že na tento výstup by si měl člověk rezervovat nejméně tři dny – právě kvůli šanci na dobrou viditelnost. Tolik času jsme ale neměli," vysvětluje Petra. I tak si ale během šlapání do kopce překrásných výhledů užili dost a dost.

Sestup byl otázkou hodiny

Na významném místě pořídili několik snímků do rodinného alba a pak hurá zase dolů. „Sníh byl nepřítelem při výstupu, ale pomocníkem při sestupu. Díky němu Štěpán přišel na rychlý způsob sestupu. Jednoduše jsme skákali tři, čtyři metry z nohy na nohu. Bílá hluboká peřina dopad krásně zbrzdila. Naopak na uklouzané stezce to bylo trochu o ústa," popisuje Michal. Zatímco výstup partě trval přibližně pět hodin, dole byli za o něco více než hodinu. „Prostě jsme to celé seběhli," smějí se Louňané. Pak začalo pršet a po zbytek expedice Norskem už nepřestalo. Přišlo nocování, neúspěšná snaha usušit oděvy a ráno zase cesta dál.

„Pak už to byl takový návrat do civilizace. Zastavili jsme se ještě v norském Lillehammeru, někdejším dějišti olympijských her. Pak přejeli do Švédska, navštívili přístavní město Varberg, kde byl zrovna nějaký sraz autoveteránů, podívali jsme se také do Malmö," vypočítává Petra. Parta mladých lidí se shoduje, že to už nebylo moc podle jejich gusta. Například ve zmíněném Varbergu hledali restauraci, kde by si mohli dát nějakou typickou švédskou specialitu. „Nenašli jsme! A hlavně tam bylo strašně draho," upozorňuje Eva. Vyšší ceny zaregistrovali i u kempů. „Nakonec jsme spali v autě na parkovišti před kempem, protože jsme tam přijeli pozdě večer a už byl pro příchozí uzavřen," kroutí hlavou Štěpán.

A zase ta navigace

Po mostě přes moře další den přejeli do Dánska. „Tam jsme navštívili město Odense. Zajímavé ale je, že první i poslední noc jsme strávili na pobřeží Baltu. Ta první byla na pláži u Saulkrasti v Lotyšsku," připomíná Michal. V dalších hodinách jako by se ani technika nechtěla vrátit do Loun. „Při průjezdu Německem se nám je zkrátka nedařilo najít v navigaci. Navíc nám radila stále víc a víc omezovat rychlost," kroutí hlavou Michal. „Naše město se podařilo zadat jako cíl asi až 40 kilometrů před hranicí do Čech," dodává Petra.

Ani příjezdem do Loun ovšem překvapením nebyl konec. „Když jsme definitivně zaparkovali před domem, ukazovalo počítadlo najetých kilometrů v autě neuvěřitelných 7777,7 kilometru," ukazuje Štěpán fotku palubní desky.

O svých dobrodružstvích na této cestě budou účastníci vyprávět zájemcům i veřejně. A to na připravovaných besedách s promítáním. Jedna už je naplánována na začátek prosince v lounské knihovně. Příchozí se tam dozví mnoho dalších podrobností a osobních zážitků.