Tady se dveře netrhnou. Na stoupající počet klientů z řad dětí a teenagerů upozorňují v krajské adiktologické ambulanci a poradně v Ústí nad Labem. Nejmladší mají navíc závažnější problémy než dříve. Je na nich znát dva roky trvající vychýlení z normálního života v Česku kvůli protipandemickým opatřením.
Vedle drog, alkoholu a technologií se objevují i nové závislosti: děti si pod jazyk strkají nikotinové sáčky nebo čichají deodoranty. „Mají depresivní stavy, sebevražedné myšlenky, osmdesát procent z nich máme radši zamedikovaných,“ upozorňuje Ilona Šulcová, vedoucí poradny, jediné svého druhu v regionu.
Zařízení se bohužel v současnosti potýká s finančními problémy, na roční provoz mu chybí přes milion. Pokud neziskovku nezadotuje stát, kraj nebo obce, bude muset unikátní služby omezit.
Jak dopadla dvouletá covidová polízanice na vaše klienty?
Máme jich víc. Objevují se závislosti na mobilech, počítačích, sociálních sítích. Děti mají hodně poruch, bývají obézní, nebo mají naopak anorexii, bulimii. Některé pochybují o své sexuální identitě. Osmdesát procent našich dětí máme psychiatricky zamedikováno, což je oproti předchozím letům velký nárůst.
Jaký přesně dopad měly na děti zavřené školy a kroužky?
Začali jsme pozorovat sociální fobie. Děti byly izolované doma, odvykly si od vrstevníků. Komunikovaly virtuálně, a to i s lidmi v zahraničí, se kterými hrají často on-line hry. Některé se úplně odstřihly od reality, návrat do školy byl těžký, zhoršily se tam a začaly mít výchovné problémy.
Že dítě v angličtině komunikuje po internetu, to ale není úplně negativní, ne?
Bylo by to určitě dobře, pokud by u něj existovaly i reálné vztahy s vrstevníky. Takové, které přinášejí radost, ale i konflikty, díky kterým se dítě učí. U těch vysedávajících u počítače se zároveň objevují depresivní stavy, sebepoškozování, sebevražedné myšlenky. Užívají alkohol, kradou maminkám nebo babičkám psychiatrické léky, čichají spreje.
Čichají spreje?
Ano, jako se dřív čichal toluen, tak teď deodoranty. Děti nám popisují, že to skutečně má nějaké účinky. Učí se to od sebe, často v léčebnách. Jsou ale i jiné novinky, v jedné ústecké škole jede celá jedna třída v nikotinových sáčcích.
A co silnější drogy? V kolika k nim teď děti sáhnou?
Našemu nejmladšímu klientovi je deset, ten kouří marihuanu a pije alkohol. Dvanáctiletý zase šňupe pervitin, Čtrnáctiletý si ho píchá.
V jakých sociálních podmínkách vaši klienti obvykle žijí?
Máme romské děti z vyloučených lokalit, děti v pěstounské péči prarodičů, protože jejich rodiče jsou uživatelé drog, máme děti z dětských domovů, děti doktorů i inženýrů. Závislosti se tedy dotýkají dětí všech sociálních vrstev.
Změnilo se po covidu něco na vaší práci?
Nově za dětmi vyjíždíme i k nim domů, když si to jejich stav žádá. A nově máme také volnočasové skupinové aktivity: chodíme s dětmi na výlety nebo do kina. Abychom je učili zase se začleňovat do běžného života. Pak se na terapii bavíme o tom, jaké při tom prožívají emoce. Také jsme zavedli doučování, hodně jich má špatné výsledky ve škole.
Problémy, o kterých hovoříte, jsou velmi komplexní. Můžou to vlastně řešit jen vaši zaměstnanci?
Náš tým je poměrně široký. Máme sociální pracovníky, adiktologa, rodinného terapeuta, spolupracujeme s nutričním poradcem, klinickým psychologem, sexuologem, dokonce i s dětskou psychiatričkou, která dojíždí z Prahy. Toho si obrovsky ceníme, rodiče v regionu totiž dětského psychiatra obvykle shánějí dva až tři roky.
Musíte mít u terapeutických sezení i jejich rodiče?
Potřebujeme pracovat s celou rodinou, abychom tam nastavili pravidla. Ideální frekvence je potkat se jednou týdně, aspoň s dětmi. Čas jim plyne velmi rychle, jednou za měsíc by to bylo málo. Když necháte děti s depresemi rok dva být, tak se hrozně zhoršují, jsou sebevražedné. Je to obrovský risk.
Jste neziskovka, jak dáváte dohromady peníze na provoz?
Žijeme z dotací Úřadu vlády, kraje i měst. Příspěvky se bohužel na letošek výrazně ořezávaly. Abychom mohli plnohodnotně fungovat, potřebovali bychom jen na dětskou ambulanci na rok necelé tři miliony. Zatím máme skoro o milion a dvě stě tisíc méně. Vyjednáváme. Pokud se nám nepodaří rozpočet dorovnat, budeme muset omezit služby. To by byla pro kraj velká škoda, žádné podobné zařízení tady není. A jak se přitom teď po covidu ukazuje, naše služby jsou potřeba.
Krajská adiktologická ambulance
Krajská adiktologická ambulance a poradna pro děti a dorost funguje pod hlavičkou DRUG–OUT Klubu. Vznikla v roce 2017, je jediným podobným zařízením v Ústeckém kraji. Pracují tu s dětmi od 10 do 18 let.
Na zařízení v Ústí nad Labem se obracejí kurátorky z celého Ústeckého kraje, dětské domovy, školy i rodiče. Děti sem přicházejí ze střediska výchovné péče v Děčíně nebo z psychiatrické nemocnice v Lounech.
Od začátku letošního roku tu pracovali nebo stále pracují se 79 klienty (z nich je 35 dětí, ostatní jsou rodiče). 12 klientů je zcela nových. Pro srovnání, za celý rok 2020 měli celkem 45 dětských klientů.