„Jsme primárně zařízení pro Ústecký kraj, ale tím, že lůžek je málo, tak dost často máme děti z okolních krajů a někdy i z Moravy,“ povzdychla si v rozhovoru pro Deník ředitelka Dětské psychiatrické nemocnice v Lounech Nikol Přibilová.

Zatímco v minulosti se v psychiatrických nemocnicích hodně léčili chlapci s diagnózou ADHD spojenou s dalšími poruchami chování, teď se odborníci ve velké míře setkávají s problémy u dívek. 

Ředitelka Dětské psychiatrické nemocnice v Lounech potvrdila, že u dívek v posledních letech zaznamenali obrovský nárůst mentální anorexie. „To je diagnóza, která nás dost trápí. Po covidu a s ním spojených uzávěrách je nárůst opravdu enormní,“ říká Nikol Přibilová. 

Deprese je u dětí obzvláště nebezpečná.
Téměř polovina dětí má vážnější deprese. Trpí i úzkostí a užívají drogy

Často prý také řeší u dívek v pubertě neschopnost se ztotožnit se svým biologickým pohlavím a hodně se setkává s nevhodnou výchovou dětí. „Velká část rodičů není schopná nastavit dětem mantinely chování. A to je velký problém,“ popisuje v rozhovoru pro Žatecký a lounský Deník. V něm také vysvětluje, proč jsou volně dostupné kratom a HHC konopí pro děti nebezpečné.

Dětská psychiatrická nemocnice v Lounech má dvě oddělení, pro dívky a pro chlapce. Každé má kapacitu 25 lůžek. Mají psychické potíže častěji kluci nebo holky?
Úplně se to nedá zobecnit, ale pravdou je, že dřív se častěji řešila hospitalizace u chlapců, dnes spíš u dívek.

Čím to je?
U chlapců převažuje diagnóza ADHD a k tomu přidružené poruchy chování včetně depresí a sebevražedných pokusů. Ale spoustu chlapců s ADHD, které dřív bylo nutné hospitalizovat, dnes zvládáme léčit ambulantně. Ve třídách mají asistenty, a když rodina spolupracuje, tak jde tuto diagnózu, pro kterou jsou typické hyperaktivita, nedostatek pozornosti a impulzivita, léčit bez hospitalizace. 

Nikol Přibilová

Ředitelka Dětské psychiatrické nemocnice v Lounech Nikol PřibilováŘeditelka Dětské psychiatrické nemocnice v Lounech Nikol PřibilováZdroj: Deník/Petr Kinšt- Je jí 39 let, bydlí v Kladně
- Pochází z Pavlínova na Vysočině, po absolvování gymnázia ve Velkém Meziříčí vystudovala 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze obor všeobecné lékařství, následně působila jako vědecký pracovník v týmu profesora Ivo Paclta.
- V lounské dětské psychiatrické nemocnici působí od roku 2010, od 1. ledna 2022 je její ředitelkou.
- Má desetiletého syna, mezi její koníčky patří divadlo a četba.

A jak je to tedy u dívek? 
U nich jsme v posledních letech zaznamenali obrovský nárůst mentální anorexie. To je diagnóza, která nás docela dost trápí. Po covidu a s ním spojených omezeních je nárůst opravdu enormní. Dále je to u dívek sebepoškozování, které souvisí s nějakým nerovnoměrným vývojem v pubertálním věku kolem třináctého, čtrnáctého roku. Souvisí s tím také transgenderová dysforie, to je teď velmi častá diagnóza.

Genderová identita, kdy se člověk není schopný ztotožnit se svým biologickým pohlavím, je často téma řady diskuzí. Jak se to řešilo dřív?
Porucha pohlavní identity byla diagnóza známá i dřív. Mám v ambulanci holčičku, která je původně biologicky chlapeček. Od útlého dětství bylo jasné, že je to holka, o tom žádné pochybnosti nebyly. Dnešní trend je ale takový, že hlavně dívky mezi dvanáctým a třináctým rokem, někdy dřív, někdy později, se začnou cítit jako chlapci. Je určité procento pacientek, které tuto diagnóza mají, ale většina ji nemá.

Čím to je?
Je to často vlivem prostředí, doby. My se snažíme je respektovat, říkáme jim chlapeckými jmény, pokud to vyžadují. Nechává se to většinou volně plynout, a až další vývoj ukáže, jestli opravdu směřují k diagnóze poruchy pohlavní identity, nebo jestli je to jenom nějaká vývojová fáze v rámci dospívání, kterou si dívka projde a pak bude žít tak, jak se narodila.

Česko patří k posledním zemím Evropy, kde nejsou zakázány tělesné tresty dětí. Představitelé ministerstva spravedlnosti proto v létě chtějí projednat novelu občanského zákoníku, jež by je označila za nepřípustné.
Dítě potřebuje hranice. Je ale chyba vynucovat je bitím, říká psychoterapeut

Ve vaší nemocnici jsou děti od 5 do 18 let věku. Jak se tato diagnóza řeší, když trvá i do dospělosti?
Potom to necháváme na sexuolozích a psycholozích pro dospělé. Pokud se diagnóza potvrdí, čím dřív se začne s hormonální terapií, tak může dotyčný vypadat jako to vysněné druhé pohlaví. Když se ale jedná jenom o vývojovou fázi v dospívání, existuje riziko, že by tímto postupem mohlo dojít k poškození zdraví dotyčného. Vždy se provádí sexuologické vyšetření a podle něj se postupuje. Velmi častý závěr je, že je transgender dysforie možná, ale že se vše nechá na dalším vývoji.

Zmínila jste covid. Byly zavřené školy, kroužky nefungovaly, nesmělo se cestovat. Projevilo se vykořenění dětí z běžného prostředí na nárůstu psychických problémů?
Určitě. Především tou mentální anorexií u dívek. Občas se vyskytne i u chlapců, ale to je spíš výjimečné. Většina dívek s mentální anorexií je vázaná na výkon, potřebují dosahovat dobrých výsledků, a to jak ve škole, tak ve sportu nebo v jiné zájmové činnosti. Při omezeních spojených s covidem neměly tréninky, neměly kam chodit, velká část z nich si začala hlídat jídelníček a hodně cvičila doma. Docházelo u nich k nekontrolovatelnému váhového úbytku až do fáze, kdy nebyly schopné to samy řešit.

Mluví se o tom, že v Česku není dostatek lůžek v dětských psychiatrických nemocnicích. Je to tak?
Ano. My bychom měli být zařízením primárně pro Ústecký kraj, ale tím, že lůžek je málo, tak dost často máme pražské děti, ze Středočeského nebo Karlovarského kraje. Někdy i z Moravy, když je velký tlak na lůžka.

Dětská psychiatrická nemocnice v LounechDětská psychiatrická nemocnice v LounechZdroj: Deník/Petr Kinšt

Máte teď nějaké volné lůžko?
Ne. Obecně bývá volněji začátkem září, po prázdninách. Snažíme se léčbu vést tak, aby děti mohly po prázdninách začít běžný školní rok v místě svého bydliště, ve svých rodinách. Takže začátkem září většinou bývají v naší nemocnici nějaká volná místa. Ale během pár týdnů se rychle zaplní.

Součástí vaší nemocnice je i ambulance, jaký je o ni zájem?
I ta je plná. Například když sloužím víkendové služby v nemocnici, zvu si pacienty k návštěvě ambulance i o víkendech. Jinak by se to nedalo stíhat.

Kdy už ambulantní léčba nestačí a je nutné dětského pacienta hospitalizovat v psychiatrické nemocnici?
Bezesporu při sebevražedných pokusech u dětí. Není radno to podceňovat s tím, že jde jen o nějaký demonstrativní pokus. Bohužel i demonstrativní pokus může skončit fatálně. To je nejčastější případ, proč je dítě v psychiatrické nemocnici hospitalizované. Stává se, že tyto děti jsou hospitalizované v běžných dětských nemocnicích a čekají i několik týdnů, než se v psychiatrické uvolní lůžko. To dokresluje, že kapacity dětských psychiatrických nemocnic u nás nestačí.

Zkracuje se kvůli tomu doba hospitalizace?
Hospitalizace se zkracuje, ale vždy se snažíme pacienta zaléčit a jeho stav zlepšit, aby mohl zase naskočit do běžného života. V průměru jsou u nás pacienti hospitalizovaní čtyři až pět týdnů.

Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek
Dětská psychiatrická nemocnice v Lounech určitě zůstane, slíbil ministr Válek

Naše společnost se neustále vyvíjí, mění se výchova dětí. Jak vnímáte v této souvislosti dnešní dobu z pozice ředitelky dětské psychiatrické nemocnice?
Co nejvíc vnímám, jsou obrovské rozdíly ve výchově. Velké množství rodičů není schopné nastavit dětem nějaká jasná pravidla. V domácnostech neexistují hranice, za které by dítě jít nemělo. Často doma rozhodují víc děti než dospělí. A to je, myslím, velký problém.

Proč?
Děti jsou zvyklé dostat to, co chtějí, na co si vzpomenou. Rodiče jim umetávají cestu životem, během dětství a dospívání se nesetkají s tím, že by se něco nepovedlo, že by nedostaly něco, po čem touží. Ale najednou dojdou do fáze, a o tom život je, že se něco nepovede, že něco nemají. A děti se nám dnes z toho sypou, protože nejsou zvyklé na nějakou frustraci, na to, že může být něco jinak, než si představují nebo než chtějí. Děti jsou velmi křehké. Blbneme z blahobytu, není vůle v životě bojovat. Když se něco nepovede, děti velmi často sahají po nějakém radikálním způsobu a samotný život najednou ztrácí hodnotu. Je to vlastně taková forma útěku. Tím, že se nepotkávají s frustrací, tak nejsou schopné se problému postavit a řešit ho, ale radši volí únikovou variantu, která je jednou z reakcí na stres. Buďto bojujete nebo utíkáte. Mám pocit, že dospívající generace před problémy hlavně utíká.

Vyplývá mi z toho, že to je chyba rodičů ve výchově. Souhlasíte?
Určitě to s tím souvisí. Dnešní rodiče, se snaží dětem dát maximum. Snaží se jim dát všechno na stříbrném podnose. Spousta rodičů si myslí, že když dětem něco zakáže, tak jim ubližují. Ne že je vychovávají a dávají jim nějaký model, jak by se měly chovat, co je ještě žádoucí a co ne, připravit je na to, co je v životě bude čekat. A že některé věci nejsou samozřejmé, ale jsou za odměnu. Většinou se během puberty začnou negativa ve výchově rodičům vracet.

Psychiku člověka ovlivňují drogy. Ty nelegální, třeba marihuana, jsou poměrně dostupné, v obchodech či veřejně přístupných automatech se dají koupit kratom nebo HHC konopí, které obsahují psychoaktivní látky. Jak to vnímáte jako dětský psychiatr?
Jednoznačně negativně. Doufám, že v krátké době budou patřit tyto látky mezi zakázané, vzniká na nich závislost. Spousta lidí to považuje za neškodnou věc, ale látky, které obsahují, mohou spustit závažná onemocnění s halucinacemi a poruchami myšlení.

Chlapec v depresi. Ilustrační snímek
České děti mají bolavou duši. Psychoterapii však rodiče věří jen málo

Psychiatrická nemocnice dřív sídlila v klášteře v Ročově, v roce 1996 se přestěhovala do hotelu Graf v Lounech. Od listopadu 2009 působí v zadní části areálu nemocnice v Lounech. Ani tady ale nejsou podmínky ideální, co s tím?
Jsme tady v nájmu, takže jakékoliv investice a větší opravy jsou bohužel komplikovanější. Státní peníze nemůžeme investovat do soukromého majetku, můžeme sice vyjednat nějaké úpravy, ale s tím by rostl nájem. Už teď neplatíme úplně malou částku a vzhledem k tomu, že naším příjmem je jen to, co nám uhradí zdravotní pojišťovny, musíme dbát, abychom provoz nemocnice ekonomicky utáhli.

Je nějaké řešení?
Snad ano, nerada bych to zakřikla, ale rýsuje se řešení v podobě výstavby nové budovy dětské psychiatrické nemocnice. Zda se to povede, závisí na jednání mezi naším zřizovatelem, tedy ministerstvem zdravotnictví, a vlastníkem pozemku. Jedná se o pozemek přímo v Lounech, záleží nám na tom, aby byla zachována současná dobrá dopravní dostupnost a návaznost na další služby. Nová budova by byla postavená tak, aby vyhovovala nám a našim pacientům.

Co vás nyní omezuje?
Určitě by bylo dobré mít víc prostoru pro děti, víc místností. Bylo by lepší, kdyby nebyly jenom dvě oddělení, ale například čtyři, abychom mohli děti víc rozdělit. Třeba soužití depresivního adolescenta a hyperaktivního dítěte ve věku prvního stupně základní školy dohromady úplně dobře nejde. Někdy vznikají zbytečné konflikty. Bylo by dobré mít děti na odděleních v menších počtech a rozdělené podle diagnóz.

Dětská psychiatrická nemocnice Louny sídlí v zadní části lounského špitálu.Dětská psychiatrická nemocnice Louny sídlí v zadní části lounského špitálu. Archivní fotoZdroj: DPN Louny

Na vašich webových stránkách nemocnice jsem si všiml žádosti směrem k veřejnosti, aby vám lidé darovali hračky. O co je mezi dětmi největší zájem?
Každý pátek máme pravidelně hromadnou komunitu, kdy děti odměňujeme za to, jak se jim dařilo během týdne. Motivovat je sušenkou a bonbonem není úplně dostačující, tak mají na výběr nějakou hračku. A nejvíc frčí plyšáci. Těchto hraček máme nedostatek, protože si je děti často pro propuštění odnesou. Zaslouží si to, my jim je rádi dáme.

Chodí děti, když jsou u vás hospitalizované, do školy?
Ano, máme vlastní školu v budově polikliniky. Výuka je hodně individuální, pedagogové ji přizpůsobují dětem.

Jak jste na tom s personálem? Protože to je obecně problém českého zdravotnictví.
Máme dvě desítky sester a stejný počet sanitářů. Jsme na plných stavech. Podařilo se nám, že na chlapeckém oddělení je větší část mužského personálu, což je velká výhoda. Muži tam jsou potřeba, hospitalizovaní chlapci na ně reagují jinak. Většina z nich s muži lépe navazuje vztahy na úrovni pacient – ošetřovatel, pro chlapce také často zastávají funkci mužských vzorů. V neposlední řadě je to benefit například během volnočasových aktivit, kdy společně s chlapci provozují sportovní aktivity, třeba fotbal. Je to velká výhoda a jsem ráda, že tady ty chlapy máme.

Dětské skupiny jsou stále žádanější. Matky už nechtějí být s dětmi tak dlouho doma a touží se vrátit do práce. Ilustrační snímek
Dětské skupiny vrací matky dříve do práce. Brzdí vylidňování malých obcí

A co se týče lékařů?
Je nás málo, některé kolegyně mají zkrácené úvazky. Se službami nám pomáhají externisté, díky nim je systém snesitelný, nemusíme se ve službách točit obden. Volné místo pro nového lékaře tady určitě je, uvítali bychom jednoho nebo dva.

Sehnat nového lékaře je v Česku obecně problém. Jak to vnímáte vy?
Ano. A v psychiatrii je to obzvlášť problém, neboť se jedná o obor, ve kterém je z řad laiků často odbornost lékařů zpochybňována. Někdy je pro mě vysilující obhajovat svou práci, ale léčím podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Léčím snad dobře. Dělám to proto, abych dětem pomáhala. Zpochybňování v takovém rozsahu jiný obor v medicíně nezažívá. Bylo by fajn, kdyby běžná společnost získala větší přehled o duševních onemocněních. Také kvůli tomu, že pomoc může potřebovat kdokoliv z nás. Čím větší bude osvěta, tím víc náš obor přitáhne mladých lékařů a bude se rozvíjet. Psychiatrie je zajímavá a rozhodně to není nuda.