Zpomalit, zamyslet se, mít víc srdce na dlani, přál by si Vilém Marek Štěpán

 „Je pro nás, pro lidi dnešní doby, opravdu těžké se uvolnit, zklidnit a přestat myslet na starosti, kterými jsme stále jaksi bombardováni," říká farář Vilém Marek Štěpán. V rozhovoru pro Deník poradil, jak alespoň trochu přibrzdit. „Přál bych si, aby lidé alespoň trochu zpomalili, zamysleli se nad sebou, odpouštěli, více si pomáhali. Kdyby v naší zemi mnoho lidí udělalo alespoň malý krůček, pak by v naší zemi bylo hned lépe," je přesvědčený.

Máme po vánočních svátcích. Jaké dostáváte dárky? A dostávají vlastně vůbec kněží dárky?

To je zajímavá otázka (usmívá se). Ano, také jsem obdarováván, většinou jsou to věci, které nějakým způsobem potřebuji ve své praxi, například mešní víno nebo jiné drobnosti. Ale samozřejmě od přátel dostávám i věci, které lze zařadit mezi zcela běžné dárky, třeba knížky, svetr nebo ponožky a podobně (směje se). Takže dárky určitě také dostávám.

Řekl jste, jaké dárky dostáváte. Prozraďte ale, jaké byste si přál dostávat?

Pro mě je tím největším darem to, že člověk může svátky prožívat v klidu a míru. Že se může radovat z Ježíšova narození. Pro mě osobně hmotné dárky až tak úplně důležité nejsou. Spíš mám radost z toho, že se lidé sejdou, že je mám kolem sebe. Že se navzájem máme rádi. To si myslím, že je největší hodnota, největší dar. I kdyby pod stromečkem nebylo vůbec nic, tak mě to tu radost rozhodně nijak neumenší.

Největší radost vám tedy udělá setkání u stromečku, o svátcích, ne hmotný dárek.

Přesně tak.

Dáváte vy dárky?

Ano, určitě se snažím obdarovávat. Jednak své spolupracovníky, samozřejmě své přátele, většinou nějakou drobností. A snažím se vždy potěšit také děti v kostelích, když máme Půlnoční a další vánoční bohoslužby, snažím se na ně pamatovat nějakou drobností, aby měly radost.

Vánoční svátky, jako vždy, velmi rychle utekly. Jaký je podle vás recept na to, abychom si je více užili? Více zvolnit, méně spěchat? Ale, je to možné, když na druhou stranu v supermarketech jsou Vánoce už od října? Nevytrácí se pak jejich atmosféra? Nespěchá už společnost příliš?

Řekl bych, že jsme dost ztratili takového toho ducha slavení a ztratili jsme i ducha příprav. Často se to bohužel scvrkává na materiální rovinu, což samozřejmě pak vede k tomu, že si člověk během svátků už ani neodpočine. Protože má tak plnou hlavu starostí, které sotva stihl vyřídit, sotva vše stihl dopřipravit, že je pro něj těžké se uvolnit. Snažíme se vše stihnout, často na poslední chvíli. Naši předci věděli velmi dobře, proč příprava má být několikatýdenní. Čtyři adventní týdny by krásně stačily, lidé by se během nich měli připravovat na svátky, užívat si ty přípravy. Jenže v současnosti i toto období vyplňuje spousta běžných, třeba pracovních starostí. Bohužel jsme k tomu často dotlačeni, někdy je to tempo až zběsilé. Samozřejmě, komercionalizace je druhá věc. Obchody je těžké přesvědčit, aby neprodávaly vánoční věci už od září nebo od října. Je pro nás, pro lidi dnešní doby, opravdu těžké se uvolnit, zklidnit a přestat myslet na starosti, kterými jsme stále jaksi bombardováni.

Právě při přípravách, při setkávání během nich, mohou lidé prožít spoustu příjemných zážitků.

Ano, je to strašná škoda. Kdybychom se tradicemi nechali trochu více inspirovat, zjistili bychom, že náš život může být mnohem klidnější. Jde ale i o odvahu vědomě udělat nějaké kroky ke zklidnění vlastního života. I televize, i počítač se dá na chvíli vypnout, telefon ztlumit, sociální sítě vypnout, a tak dále. Aby člověk alespoň trochu vnímal, že je kolem něj příroda, jeho blízcí. Že jsou kolem nás hodnoty, které nemáme čas vnímat. A pak se samozřejmě můžeme snáz dostat třeba i k myšlence, co bychom mohli zlepšit na sobě, co udělat pro druhé. Protože svátky, mají-li být plné míru a pokoje, tak by lidé měli udělat něco pro to, aby ten pokoj a mír byl v jejich srdcích. Například aby odpustili lidem, kteří jim ublížili, nebo se smířili s někým, s kým už strašně dlouho nemluvili, protože si něco udělali, nějak si vjeli do vlasů a podobně. Atmosféra zklidnění je nutná k tomu, aby mohlo dojít k sebereflexi. A je to na každém z nás, abychom si dokázali najít čas a prostor.

Vás asi nemá cenu se ptát, jestli Santa nebo Ježíšek.

(směje se) Myslím, že je veliká škoda, když se zapomíná, že Santa Claus je vlastně svatý Mikuláš. A že tradice obdarovávání souvisí přímo s jeho životem, protože svatý Mikuláš byl nesmírně úžasným člověkem, který měl opravdu srdce na dlani. On skutečně zavedl zvyk, kdy o Štědré noci obdaroval, koho mohl. Je důležité vědět, že radost z obdarovávání přímo souvisí s radostí z Ježíšova narození. Protože on to dělal právě proto, že se radoval z Ježíšova narození, a tak prostě všechny možné lidi obdarovával. Samozřejmě, v různých zemích se různé tradice vyvíjely a vyvíjí různým způsobem. A myslím si, že naše tradice, že dárky dětem přináší Ježíšek sám, že je to obdarování přímo od něj, je nesmírně krásná, nádherná a neměli bychom se jí vzdávat.

Jaké vánoční cukroví máte nejraději?

Chutná mi všechno (směje se).

Vánoce jsou také dobou pohádek. Koukáte na ně?

Musím se přiznat, že už jsem dlouho žádnou pohádku v televizi neviděl. Ale rád se vždy zasměji s dětmi i dospělými, když vyprávějí, na co se právě dívali a vybaví se mi spousta krásných pohádek, které jsem samozřejmě v minulosti velmi rád sledoval. Na pohádkách je nejkrásnější právě to, že vždy zvítězí dobro a to je něco, co náš život má povzbudit, abychom za dobro bojovali. Ke zlu by člověk neměl být netečný.

A máte nějakou oblíbenou pohádku?

Nechtěl bych nějakou konkrétní vyzdvihovat, je spousta nesmírně krásných. Všichni ti tvůrci si zaslouží pochvalu za natočení tolika krásných pohádek.

Po pohádkách se řada lidí vydává na Půlnoční do kostela. Často jsou to i lidé, kteří běžně v roce do kostela nechodí. Jak takové návštěvy vnímáte?

Vítáme je. Rozhodně je rádi vidíme. Je to velká a milá příležitost setkat se s řadou lidí a třeba je i potěšit. Vnímám, že tato doba přináší, že strašně moc lidí je ubito životem a starostmi a možná bych s nadsázkou řekl, že zapomínáme být lidmi.

Lidé tady u nás na severu ale nejsou příliš zbožní. Jeden váš kolega říká, že člověk musí do kostela třikrát. Na křest, na svatbu a na pohřeb. A že jeho úkolem je dostat tam lidi častěji.

(směje se) To je hrozně hezké přirovnání. Určitě by bylo dobře, aby lidé do kostela přišli častěji, ale je to o tom, aby člověk tu potřebu v srdci pocítil. A když se vrátím právě k Vánocům. Atmosféra Vánoc je v tomto jedinečná. Člověk může zakoušet, že je to jakási zázračná doba. A je hrozně důležité, aby duch Vánoc, který je duchem pokory a lásky, a radosti a štěstí, abychom ho hned za tři dny po svátcích zase neztratili. Mělo by v nás něco zůstat. Řekl bych, že jde o to, abychom se všichni snažili trochu více otevřít srdce pro pozitivní hodnoty. Pokud někomu Vánoce pomohou k tomu, že začne o svém životě více přemýšlet, tak to splnilo svůj účel.

Stejný kolega s nadsázkou říká, že severní Čechy jsou Božím kamenolomem. Samá práce. Souhlasíte? Opravdu je tento region tak specifický, méně věřící?

Určitě je náš kraj považovaný za asi nejateističtější region z celé Evropy. Máme nějaký primát. Myslím si ale, že náš region je hlavně strašlivě pozraňovaný. Jsou to věci z hluboké minulosti, i z nedávné minulosti a právě ta zranění, která nejsou vidět, ale jsou cítit, právě ta brání lidem, aby se té největší lásce více otevřeli. Ale tak jako se různá zranění v životě hojí, někdy dlouho, ale nakonec se zahojí, tak věřím, že i naše severočeská kotlina se v tomto jednou změní, uzdraví. Ale asi to bude chtít ještě hodně času.

Během svátků jste odsloužil nejrůznějších řadu mší. Máte nějakou oblíbenou? Třeba Půlnoční, nebo raději sloužíte například Velikonoční?

Celý rok přináší spoustu zajímavých a krásných podnětů. Každé období přináší něco jedinečného, specifického, nevím, jestli na to mohu jednoznačně odpovědět. Na každém období si najdu něco pěkného.

Máme za sebou obtížný rok 2015, kdy slyšíme o hospodářské, uprchlické a dalších krizích. Jaký byl podle vás rok 2015?

Pro mě osobně, byl rok 2015 úžasný v tom, že začal jubilejní rok, Svatý rok milosrdenství, který vyhlásil papež František. To je, řekl bych, odpověď na otázku, co má člověk udělat s těmi všemi krizemi. Dovolit Bohu, aby mu odpustil a sám všem a všechno odpustit. Všechny války a všechny rozbroje mezi lidmi začínají a končí u neodpuštění. A samozřejmě se k tomu přidává, jak řekl už papež Benedikt, i to, že u kořene hospodářské krize je chamtivost. A to je také o změně srdce. Kdyby v naší zemi mnoho lidí udělalo alespoň malý krůček, pak by v naší zemi bylo hned lépe. A mnoho krizí si děláme sami. Stejně jako to, že životní prostředí se čím dál víc kazí, je také součást chamtivosti, která některé žene za ziskem za jakoukoli cenu a jiní kvůli tomu trpí. Nejvíce to pak odnášejí chudí, kteří nemají prostředky, aby si svůj život vylepšili. Netřeba pochybovat, že to souvisí i s tím, že naše společnost je stále více nemocná. Co jsme si způsobili se nám vrací jako bumerang. Je to složitá otázka, nedají se vynášet jednoduché soudy, ale podle mého řešení začíná tam, aby každý z nás ve svém životě něco změnil.

Trochu zpomalil, trochu se zamyslel, trochu se změnil…

Určitě. Můžeme si například vybrat, jestli životní prostředí budeme chránit nebo devastovat. Je to o osobním rozhodnutí každého z nás.

Co popřát do roku 2016?

Všem přeji, aby ve svém životě nalezli pokoj, aby mohli mít radost ze spousty věcí. Přeji lidem, aby byli zdraví. Hlavně bych jim ale přál, aby v tomto Svatém roce mohli zakusit milosrdenství. Pokud člověk ze svého srdce, ze svého nitra vyndá všechno to neodpuštění, a pokud dovolí Bohu, aby do jeho života vstoupil tím, že mu dá pocítit, že je mu odpuštěno, tak člověk začne být šťastnější. Jan Pavel II. řekl krásnou větu: V milosrdenství Boha najde svět pokoj a člověk štěstí. Tohle bych určitě všem přál ze všeho nejvíce (usmívá se).

Děkuji za rozhovor.