Doma má zlaté ze světových i evropských šampionátů. V Čechách nemá ve své kategorii konkurenci. Poslední dobou se ale podbořanský Roman Habásko a tým jeho nádherných sibiřských husky soustředí na dálkové extrémní závody. Loni pokořili velmi náročný Femundlopet, letos měli v plánu Finnmarkslopet. Nekonečné sněhové pláně, drsné hory, nádherná skandinávská příroda. A také dřina. Letos to bohužel nevyšlo. Ale… Na Romanu Habáskovi i jeho psech je vidět, že je to baví. Ohromně baví. Běhat, závodit, být v přírodě. A tak už teď přemýšlí, jak Finnmarkslopet pokoří.

Jak těžké je vzdát závod, na který jste se hodně tvrdě připravoval celý rok? Byla to jedna z vysněných tratí a cíl už nebyl daleko. Jak těžké je to rozhodnutí?
Samozřejmě hodně těžké. Když jsem odjížděl z posledního stanoviště, měl jsem za sebou zhruba 380 kilometrů, chybělo 160 kilometrů do cíle. Už jsem se v cíli trochu viděl. Sice byly před námi hory, zkazilo se počasí, padal čerstvý mokrý sníh. Ale už jsem tomu věřil. Ale pak na trati se to zhoršilo, seděl jsem u psů a přemýšlel, jestli to risknout a dojet, dávat psům větší pauzy, odpočinout si, mohlo se to určitě zlepšit, rozmasírovat jim nohy, dojet s méně psy, nebo nedojíždět. Nechtělo se mi samozřejmě vzdát, ale nechtěl jsem riskovat zdraví pejsků, to je to hlavní. Proto jsem se tak rozhodl. Obětovali jsme tomu vše, tvrdě se připravovali, ale bohužel to nevyšlo. Ale zdraví psů je to hlavní. Je těžké se na závod připravit, těžší je závod dokončit, ale nejtěžší je rozhodnutí v závodě dál nepokračovat.

Kdy přišlo definitivní rozhodnutí?
Foukalo, sněžilo, seděl jsem tam s pejsky a ti dva, co kulhali, se ani nechtěli postavit, tak jsem to tam pomalu s brekem otočil. Vrátil jsem se tedy asi patnáct kilometrů na stanoviště, odkud jsem předtím před asi hodinou a půl vyrážel. Měl jsem za sebou téměř čtyři sta kilometrů.

Proč začali kulhat?
Startoval jsem s osmi psy. A asi jsem zvolil, aniž bych si to uvědomoval, trochu rychlejší tempo. Měl jsem plán, jak rychle jet, a ten jsem dodržoval. Ale zkrátil jsem přestávky, zdálo se mi, že jsou v pohodě. Byli v dobré fyzické kondici. Nechtěl jsem, aby se úplně rozleželi, aby byli v tempu a to možná byl kámen úrazu. To jsem asi uspěchal. Na takové tempo jsme asi neměli natrénováno. Na zhruba dvoustém kilometrů odpadl jeden pejsek, vezl jsem ho v saních, což nám také nepomohlo, saně se hned hůř ovládaly, měli jsme větší zátěž. Ale u něj to bylo spíš psychické. Později začal kulhat další a měl jsem šest psů. No a nakonec začala kulhat i Canis, můj vedoucí pes. Byla unavená. Pak jsem se rozhodl skončit.

Jste velmi zkušený závodník, máte za sebou množství extrémních závodů. Čím to? Málo tréninku, moc tréninku, špatné podmínky?
Osobně bych řekl, že tento závod byl, co se týká podmínek, profilu tratí, o něco lehčí než Femundlopet, který jsme jeli a úspěšně dokončili v minulém roce. Spíš to bylo tím, že jsme letos neměli tak dobré tréninkové podmínky. Nebylo tolik financí, nemohli jsme tolik trénovat v těžších podmínkách. Chybělo nám to. Potřebovali jsme jezdit více na sněhu, s těžší a větší zátěží, v podmínkách, které se blíží závodu. Fyzická kondice byla u psů v pohodě si myslím, byli na zátěž připraveni, v tom problém nebyl. Ale jak jsme trénovali v lehčích podmínkách, tak psi spíše cválali. A při závodě, v těžších podmínkách, spíše klusali. Ono je to sice energeticky méně náročné, ale více to namáhá nohy. Proto asi začali kulhat.

Zmínil jste, že u jednoho pejska, mladšího, si myslíte, že to mohlo být i psychické.
Ano, ten začal kulhat první. I po veterinárních prohlídkách bylo konstatováno, že psi jsou v pořádku. Spíš to bylo v jeho hlavě, neměl asi vůli. Stává se to u těch mladších. Nedával to spíš psychicky. A já je nechtěl nutit přes sílu, nechtěl jsem, aby se jim běhání znechutilo.

A nebudou příště, když teď odstoupili, mít stejný problém? Mají to třeba jako lidé, že je to bude trápit, budou nervozní, jestli na to stačí, jestli dokončí? Nebo nebudou to na vás příště hrát? Nebudou si chtít zase ulevit?
Tohle pejsci neřeší. Zase příště půjdou, dokud budou moct. U psů je to trochu jiné. Oni se zase budou těšit na start. Důvěřují mi a věří, že je nezklamu. Oni ví, že je nenechám dojít tak daleko, aby se jim něco stalo. Je to o naší vzájemné důvěře. Také proto jsem je nechtěl nutit, aby mi i dál věřili a na běhání se zase těšili. Je to jejich přirozenost, běhání, závodění.

U vás to nemáte doleva a doprava. Je to tak?
Ano, říkáte to dobře. Zastavuje se na stůj nebo stop. Dopředu je go. Doleva je ho, doprava dží. Povely se používají mezinárodně, protože když vám uteče spřežení, jiný musher ho zastaví bez problémů.

Jak rychle dokážou psi při závodě uhánět?
Rychle (směje se). Někdy i rychleji, než by člověk chtěl. Průměrné rychlosti na sprintových tratích se pohybují kolem třiceti kilometrů za hodinu a na vytrvalostních závodech kolem patnácti kilometrů v hodině.

A maximální rychlost?
Zkoušeli jsme rychlost na upravených tratích a dosáhli jsme těsně pod padesát kilometrů v hodině. Je to maximum severských plemen.

Máte skvělé závodní psy. Sleduje se u nich, jako třeba u koní, jaké mají rodokmeny?
Určitě. Sleduje se rodokmen, vlohy. Výběr psů do spřežení je hodně důležitý.

Vraťme se k závodu. Jaké tam bylo počasí?
Nádherné. Ale hodně proměnlivé. Svítilo sluníčko, ale pak hned zase třeba dvě hodiny obrovská sněhová vánice. Přes den mínus dva nebo mínus deset, podle toho jestli jsme byli v horách nebo někde na sluníčku. V noci třeba i mínus dvacet, pětadvacet. Nejchladněji bylo mínus třicet. Ale zase jsme byli odměněni polární září. Hodně ale foukalo, pořád se jelo v sypkém sněhu, nebyl tvrdý podklad. To bylo pro psy hodně těžké.

Hodně důležitá je během závodu asi výživa psů?
Jednoznačně. Nejdůležitější je vždy postarat se o psy. Nakrmit je, doplnit jim energii. Musíte se jim trefit do chuti. Hovězí maso, snacky, ryby, bohatá směs krmení. Vždycky se nejprve musíte postarat o psy, uložit je a pak se postaráte o sebe. Zhruba každé dvě hodiny musíte do psů dostat energii. Hodně energie.

O sebe se určitě nestaráte tak pečlivě.
To ne. Na trati moc nejím. Vždycky si dám nějakou energetickou tyčinku třeba. Ale všechno rychle zmrzne, tak to neukousnete, mám to pak spíš jako lízátko (směje se). A na stanovištích se vždycky nějak rychle najím. Ty čtyři dny to nějak přežiji a pak se dám dohromady. Prioritou jsou psi.

Je to tak, že o psy se během závodu nesmí starat nikdo jiný? Ani vaši pomocníci?
Ano. Přísně se to hlídá. Rozmasírovat je, dávat postroj, podestýlat jim, krmit, všechno musí dělat závodník. Pomocníci ke psům vůbec nesmí. Nesmí ani uvařit závodníkovi, ale mohou mu připravovat různé věci. Ale i to je sledované, všechno je předepsané, co smíte mít nebo nemít.

I další extrémní závod Femundlopet jste jel v minulých letech nadvakrát. Jednou se zrušil kvůli počasí, podruhé jste ho jako nováček skvěle dokončil. Teď jste vzdal Finnmarkslopet, takže příští rok se tam vracíte?
Moc jsem se tam těšil. Ale když se začalo nedařit, když jsem vzdal, začal jsem pochybovat, proč to vůbec dělám. Proč trénujeme, proč tomu věnujeme tolik úsilí, hrozně makáme. Ale pak přijdou skvělé okamžiky, když s pejsky běžíme tou nádhernou krajinou, vidíme polární záři, nekonečné zasněžené pláně a uvědomil jsem si, že je to nádherné. Jsou to pocity štěstí (říká s nadšením). Proto to dělám, proto se na to těším, naplňuje mě to. Je to souznění s přírodou. A také nám fandí strašně moc lidí, sledovali nás pomocí GPS. To mi také udělalo velkou radost.

Takže se tam vrátíte.
Ano. Vlastně po pár hodinách jsem se rozhodl, že se tam za rok vrátím. A lépe připravený. Zaměříme se na sehnání financí, abychom mohli lépe trénovat, pořídíme kvalitnější vybavení a vrátíme se a dokončíme.

Canis zůstane lídrem? Nebo chystáte změny i v týmu pejsků?
Lídr bude určitě Canis. Se závoděním ale skončí můj předchozí vedoucí pes Kariboo, už má svá léta. Ale mám jednoho mladšího psa, ten by ho ve spřežení měl nahradit.