Ivo Valášek během směny projede stovky kilometrů mezi západem a východem republiky, pendolino uhání rychlostí až 160 kilometrů v hodině. „Nádheru naší krajiny vnímám i při té rychlosti, mám svá oblíbená místa. Z pendolina jsou krásné výhledy,“ říká. Za 35 let praxe strojvedoucího zažil smutné i úsměvné okamžiky.

Je horký letní den. S Ivo Valáškem jedeme ráno autem do Prahy, na hlavním nádraží začíná naše cesta vlakem. Ukázněnost, disciplinovanost a respekt k předpisům, které se mu za 35 strojvůdcovských let vžily pod kůži, jsou patřičně vidět i na silnici. Cestou ze Žatce do Prahy míjíme u Krušovic a Řevničova rozestavěné úseky dálnice s řadou omezení. Ivo Valášek je bezezbytku dodržuje. Kde je padesátka a ostatní řidiči sotva sundají nohu z plynu, jede padesát. Kde je třicítka, jede třicet. Samo sebou že se ho někteří uspěchaní šoféři při první příležitosti snaží předjet. „Značky platí, a basta. Mají svůj důvod. Když pojedu s vlakem stovkou v místě, kde je povolená osmdesátka, můžu i vykolejit. Na dráze prostě nařízenou rychlost musíme dodržovat a myslím, že stejně by se měli chovat řidiči na silnicích,“ vysvětluje za volantem osobního auta.

160 AŽ ZA BEROUNEM

Po nezbytných procedurách, které na Ivo Valáška čekají při příchodu na směnu v kanceláři strojmistra, čekáme na nástupišti hlavního nádraží na pendolino, které ráno vyjelo z Bohumína. V hlavním městě se strojvedoucí střídají, dál do Františkových Lázní a pak zpět do Bohumína jede Ivo Valášek. Tam přespí a další den ráno přiveze soupravu zpět do Prahy. Tím pro něj šichta skončí.

Usedáme do pendolina a vyrážíme. Prahu projíždíme kvůli opravám na železnici pomalu. Výhledy z kabiny strojvedoucího jsou ale úžasné, vychutnávám si hlavně přejezd Vltavy. I další místa nabízejí nevšední podívanou. „Na předku soupravy je webkamera, takže cestující ve vlaku může vidět to co já,“ vysvětluje Ivo Valášek.

Teprve za Chuchlí se může pendolino trochu rozjet. Na klikaté trati plné oblouků v údolí Berounky ale stejně souprava nemůže jet na maximum, stošedesátkou svištíme až za Berounem. Když ho míjíme, přichází od dispečerky upozornění, že se po kolejích pohybují nějací lidé. Oznámil to strojvedoucí jiného vlaku. Naše pendolino preventivně houká před každým obloukem trati, nikoho ale nevidíme. „Lidé si to i přes řadu varování neuvědomují, ale chůze po kolejích je opravdu nebezpečná. Když jedu sto šedesát, jsem u nich během pár vteřin, času na nějakou reakci je hodně málo,“ říká strojvůdce ze Žatce. U Zdic bere do rukou telefon on. Dispečerce hlásí, že z protijedoucího nákladního vlaku se sype písek. „Mohl by poškodit výhybky,“ vysvětluje.

SESTŘELENÝ BAVORÁK

Cesta rychle utíká, u Ejpovic vjíždíme do loni zprovozněného nového tunelu. S délkou přes čtyři kilometry je nejdelším u nás, o prvenství připravil tunel u Března mezi Žatcem a Chomutovem. Po malé chvíli poprvé zastavujeme. Jsme v Plzni.

Ivo Valášek přebírá rozkaz k další jízdě, přečte si, kde a jaká omezení ho cestou čekají. Po pár minutách se pendolino opět rozjíždí. Za chvíli vidíme přehradu Hracholusky, u ní je železniční přejezd u Pňovan. „Loni v květnu mi tady vjela do cesty paní s bavorákem. Jel jsem 140 kilometrů v hodině, naměřili mi brzdnou dráhu 466 metrů. Když jsem doběhl celý udýchaný ten půl kilometru zpátky na přejezd, viděl jsem tam totálně rozflákané auto. Vedle stála paní a řekla, že jí nic není a že můžu jet dál. Samozřejmě jsem nemohl jet dál, vše se muselo vyšetřit. Na pendolinu byla škoda 800 tisíc, dojel jsem do nejbližší zastávky, cestující si přestoupili do jiného rychlíku. A já se komplikovaně dobelhal se soupravou do Prahy. Té paní se jako zázrakem nic nestalo,“ vzpomíná.

Za Stříbrem vjíždíme do nejkrásnějšího úseku cesty. Lesnaté údolí Mže, trať samý oblouk, skály, tu a tam tunel. V místě, kde běžné vlaky sviští stovkou, může jet pendolino díky naklápěcím skříním soupravy ještě rychleji. Výhledy z něj jsou o to úchvatnější.

„Něco vám ukážu,“ přerušuje mé kochání krajinou strojvedoucí. Souprava uhání maximální rychlostí 160 kilometrů v hodině. Vyjíždíme z oblouku trati, před námi železniční přejezd. Vidíme, jak na něm padají závory. Ivo Valášek začíná nahlas počítat. Jedna, dvě, tři… šest. A jsme na přejezdu. „Šest sekund. To je strašně krátká doba. Je důležité, aby řidiči, pokud blikají výstražná světla, na přejezd nevjížděli, i když závory ještě nejsou dole. A pokud se někomu stane, že tam vjede a spadnou před ním závory, musí rychle pryč. Tady na tom přejezdu jsem byl za šest sekund,“ varuje.

PRORAZIT ZÁVORY

Nejlepším řešením je rozjet se s autem a závoru prostě prorazit. „Škoda je oproti tomu, co by se jinak mohlo stát, malá,“ připomíná Ivo Valášek. Ví, o čem mluví. V pátek 30. června 2000, když jel motorákem z Postoloprt do Žatce, mu ve Tvršicích vjelo přímo do cesty osobní auto. Řidič zřejmě přehlédl výstražná červená světla. V autě jeli tři muži. Jeden zemřel hned, druhý, který řídil, po několika hodinách v žatecké nemocnici.

Pendolino s námi po necelých třech hodinách zastavuje ve Františkových Lázních. Konečná. Na tamním nádražíčku se doplňuje voda, strojvedoucí mezi tím s nezbytnými procedurami přechází do kabiny na opačném konci vlaku. Za pár desítek minut se rozjíždí zase, jede zpět do Prahy, Ostravy a Bohumína. Vystupuji v Plzni uchvácen krásou české přírody. Při loučení s Ivo Valáškem si říkám, že až se po ní vydám, nikdy po kolejích už radši chodit nebudu.