Jan Albert Šturma: Otevření chmelové stezky? Rád věci vidím v samotném terénu

Projekt Místa z blízka chce ukázat lidem možné aktivity, které budou rozvíjet potenciál místa, v němž žijí. Rozhovor děláme na lavičce zámeckého parku v Postoloprtech, do čeho jste se zapojil třeba tady?
V případě Postoloprt jsme řešili třeba prostor před základní školou. Původně tam měl být konvenční trávník. Připravili jsme exkurze, při kterých jsme starostům v podobně velkých městech i větších v Německu a Rakousku ukázali, jak se zachází s veřejným prostorem. Před školou nakonec vznikne místo univerzálního hodnotnější trávník s místními druhy květin. Upravili jsme také postoloprtskou Bažantnici.

Tam se dělalo co?
Postoloprtská bažantnice je hodně zajímavé místo, o které se bohužel od konce druhé světové války nikdo moc nestaral. Její centrální část u říčky Chomutovky je dnes hodně cenná, a to hlavně kvůli starým dřevinám. Jsou tam staré duby a podobně. Místo jsme vyčistili, prořezali. Po návštěvě místa jsem ale teď zjistil, že se o něj nikdo od jara, kdy jsme tam zásahy dělali, nestará…

V rámci projektu Místa z blízka jste pořádali na Lounsku, Žatecku a Podbořansku celou řadu přírodovědných exkurzí. Jejich účastníky jste seznamoval s botanickými zajímavostmi. Pocházíte z Prahy, nyní bydlíte na Liberecku. Jak jste se se zdejší krajinou seznámil?
Některé lokality znám už delší dobu, neboť jsem na ně jezdil už dřív. Třeba Džbán jsem měl vždy hodně oblíbený, často jsem tam pracoval už na jiných projektech. Malý a Velký štít u Vinařic nebo Milská stráň jsou jedny z nejhezčích míst v oblasti středních Čech, o kterých skoro nikdo neví. Kvůli kytkám jsem často navštěvoval také České středohoří. Do Loun a okolí jsem jezdil na vandry. Podbořansko jsem ale tolik neznal. Tam jsem si území nejprve křížem krážem prošel a pro sebe zmapoval.

Co vás třeba na Podbořansku zaujalo?
Zmíním třeba kopec Rubín u Podbořan. Když jsem tam přišel, byl jen zarostlý keři. Obecně by nevadily, ale zarůstaly tam cenné stepní trávníky. Přišlo mi, že je škoda, že tak nádherné místo s potenciálem není nijak využívané. Dnes už je o něj postaráno, část keřů se odstranila, došlo k obnově cenných stepí, místo se veřejností využívá s ohledem na jeho archeologický význam.

Říkal jste, že jste Podbořansko moc neznal. Je ještě něco, co vás tam zaujalo?
Je toho hrozně moc. Ta oblast je taková spící Růženka, kterou vlastně nikdo moc nezná. Po přírodovědné stránce je to mix Českého středohoří, Džbánska a Doupovských hor. Jsou tam úžasné kouty. Zmíním třeba přírodní rezervaci Dětanský chlum, kde na vulkanickém podkladu roste celá řada vzácných a ohrožených druhů rostlin v naprosto unikátní dubové lesostepi.

Major Pejchar: Mise v Litvě nám ukázala, že lze v NATO vzájemně spolupracovat

Jste spoluautorem knihy o divoké přírodě v Praze. S kolegou Radkem Mikulášem v ní popisujete botaniku zarostlých bývalých továren, kolejišť a dalších dnes už člověkem neudržovaných míst. Věnoval jste se něčemu podobnému na Podbořansku?
Brownfieldy, různé opuštěné objekty a vegetace v nich mě z profesního hlediska hodně baví. Také na Podbořansku jsou z tohohle pohledu podobná místa, například bývalý vojenský prostor Kozinec mezi Podbořany a Vroutkem. Krajinářsky, botanicky i zoologicky je to velmi významné území, ale žádný status ochrany nemá. Některá místa projíždějí s těžkou technikou vojenští nadšenci, tím udržují vegetaci v raných sukcesních stadiích a hlavně obnovují mělké bahnité louže s populací listonoha letního, kriticky ohroženého a velmi zajímavého korýše. Místa, která těžká technika neprojíždí, degradují zarůstáním. Napadlo nás, že by nebylo špatné, zavést nějaký podobný model, jaký je u Milovic. V bývalém prostoru po sovětské armádě se pasou divocí koně. Narazilo to ale především na odpor myslivců. Takže se tenhle projekt nepovedl, hodně mě to mrzelo.

Zmiňovali jsme, že projekt Místa zblízka organizoval komentované exkurze do přírody. Dohromady jste jich udělali asi třicet. Jaký o ně byl zájem?
Hodně to kolísalo. Třeba zrovna na Kozinec přišlo lidí dost. Byly ale i exkurze, kdy přišli dva lidé. Průměr byl tak patnáct, dvacet lidí. To je pro přednášejícího ideální. Když je víc lidí, je těžké, aby všichni slyšeli. Když je lidí málo, člověk se ptá, zda to má smysl.

Zdroj: Deník / Petr Kinšt

Vy jste dělali přírodovědné exkurze i po Žatci a Lounech…
Ano. Snažili jsme se lidem ukázat města ve světle, v jakém ho neznají. Platí tradiční pravidlo, že lidé jezdí za přírodou mimo město. Ale v téhle agrární krajině se dá říct, že je město po stránce botanické i zoologické často hodnotnější než jeho intenzivně obdělávané okolí. Co se týká květin, hmyzu, ptáků je různorodost života ve městech mnohdy větší.

Co je třeba z botanického hlediska zajímavé v Lounech a Žatci?
Obě města jsou bohaté na urbánní a ruderální flóru, zajímavé druhy rostlin se dají najít na hradbách nebo nárožích starých domů. Hodnotné jsou třeba dřeviny na hřbitovech. V případě Loun je z botanického hlediska velmi zajímavý zářez silničního obchvatu, na obnažených opukových stěnách tam narostla pestrá stepní flora.

Vaším koníčkem je land art, což je specifická forma umění. Používají se při něm skulptury a objekty z organických a anorganických materiálů…
Ano. Je na tom zajímavé, že ochranářské principy se dají s těmi výtvarnými lehce skloubit. Péče o krajinu se někdy blíží umění a naopak. Některé typy landartu mohou krajině prospět. Příkladem může být sečení luk. Pokud se jednoduše poseče naráz traktorem, louce to z dlouhodobého hlediska moc neprospěje, znehodnocuje se. Je lepší ji sekat po menších plochách nebo v pásech. A v místech, která jsou veřejným prostranstvím, se s tím dá hrát, vytvářet různé obrazce. Všechno to do určité míry připomíná land art a pokud je to děláno se základními znalostmi ekologie, přispívá to k udržení její biologické diverzity.

Karolína Dadejíková: Mezi hendikepovanými jsem se vždycky hodně nasmála

Ve Stekníku se o víkendu otevřela chmelová stezka, u jejichž zrodu projekt Místa z blízka stál. Co vás k němu vedlo? Přece jen chmelařské tématiky je v Žatci a okolí poměrně dost.
Pravdou je, že je v Žatci Chrám chmele a piva nebo chmelařské muzeum. Pro mě tématiku chmele ukazují ne příliš záživným způsobem, rád věci vidím přímo v terénu, na živo. Navíc v kontrastu s tím, že se město Žatec snaží o zapsání na seznam UNESCO, nám přišlo, že tématika chmele nebyla moc rozsáhle zpracována. Takže jsme oslovili zámek Stekník a Chmelařský institut v Žatci, který v okolí obce hospodaří na chmelnicích. Souhlasili s tím.

Chmelové stezky nejsou klasickou naučnou stezkou. V krajině jsou vlastně jen očíslované kůly s QR kódy, informace se lidé dozvědí až po jejich načtení mobily. Žádné cedule s textem. Proč jste se rozhodli jít touto cestou?
Aby se tam vešlo víc informací. O chmelu se ví rok od roku čím dál tím víc, chceme, aby se údaje daly lehce aktualizovat. Existuje myšlenka na vytvoření digitální knihovny, ve které by se člověk, kterého tématika chmele zajímá, dozvěděl mnoho dalšího. Navíc jsme nechtěli cedulemi kazit génius loci toho místa.

Přece jen mezi dnešními turisty je mnoho starších lidí, kteří chytré mobily na čtení QR kódů nemají…
Počítáme, že na začátku stezky na návsi ve Stekníku bude úvodní tabule, u které časem přibude krabička, kde bude tištěná verze. Tyto texty by měly být přístupné také v informačních centrech v Žatci a okolí.

V Podbořanech připravují výstavbu okruhu pro bruslaře

Není pro vás příliš náročné dojíždění. Projekt Místa zblízka, se kterým spolupracujete, působí na Lounsku, Podbořansku, Sokolovsku a Ašsku. Vy bydlíte na Liberecku, což je přece jen kus cesty…
Určitě by bylo zajímavé se přestěhovat a v těch místech žít. Ale mám rodinu na Liberecku, takže se stěhovat nechystám. Trochu mě to mrzí, že jsem o tuto možnost přišel, rád bych třeba pár let bydlel v Žatci. Strávil jsem tam hodně času, prováděl jsem v rámci doktorandského studia na vysoké škole botanický průzkum. Mapoval jsem společenstva rostlin, která ve městě rostou. Hodně jsem si Žatec oblíbil.