O Blšanech mluví Jaromír Hykl rád, vzpomínky na starou lásku v sobě stále hýčká.

Kdysi jste prohlásil, že byste se nechal po smrti rozprášit na blšanském trávníku. Myslel jste to vážně?
Byla to nadsázka. Ani nevím, jestli to jde, jestli je to v souladu se zákonem o pohřebnictví. Jestli ano, tak bych tam fakt alespoň trochu mého popela chtěl zanechat. Třeba bych ještě po smrti zažil to, že tam někdo bude hrát fotbal. No a zbytek ve Vroutku a na Viktorce, tyhle kluby mám také v srdci.

Jaromír Hykl bydlí ve Vroutku, je v důchodu. Na zámku Krásný Dvůr má v sezoně brigádu jako pokladník. Zároveň je tiskovým mluvčím FK Vroutek, na starosti má i propagaci klubuDlouhá léta byl jeden z nejvěrnějších fanoušků blšanské kopané, snažil se burcovat ostatní fanoušky, FK Chmel propagoval na svém webu i mnoha jinými způsoby.

Kdo jiný z fanoušků Blšan by měl mít právo takové pocty. Blšany jsou vaše srdcovka, hodně jste pro ně udělal.
Blšany zůstanou v mém srdci navěky. I když jezdím fandit plzeňské Viktorce, i když držím palce Vroutku, kde bydlím.

Kdy jste vlastně začal na zápasy Chmelu chodit?
Do Vroutku jsem se přistěhoval v listopadu 1989. Nejdřív jsem chodil na fotbal tam. Konverzace většiny fanoušků se ale točila o dění v Blšanech. Do té doby jsem je neregistroval, ale rozhodl jsem se, že je prozkoumám, abych byl v obraze. Několikrát jsem do Blšan vyrazil a seznamoval jsem se s jejich historií, jejich cestou soutěžemi. V roce 1991 jsem již byl pravidelným návštěvníkem a fanouškem. Blšany mne zcela pohltily.

Které období bylo pro vás nejšťastnější?
Když mužstvo stoupalo k nejvyšším metám, když se postupovalo. Aktivním fanouškem jsem ještě tolik nebyl, jen jsem si vychutnával tu atmosféru, sledoval hráče, kterých se vystřídalo každým rokem hodně. Všichni byli dost dobří. Zápasy ČFL a II. ligy byly nejzajímavější, protože v nich většinou Chmel vítězil a měl navrch. Aktivně jsem se zapojil až při postupu do 1.ligy. Chodil jsem většinou jen na domácí zápasy. Ven jsem nevyjížděl.

Na oslavy postupu do nejvyšší soutěže její přímí aktéři vzpomínají dodnes.
Ty byly famózní. Za hřištěm stál postavený stan, pivo teklo proudem, klobásy, steaky… To byla asi největší sláva.

Které hráče z éry před ligou si vybavujete jako první?
V té době byl jeden čas kapitánem mužstva Jindřich Bureš z Vroutku. A pamatuji si hodně na Petra Radu, který měl neuvěřitelnou autoritu. Vlastní, mladší spoluhráči mu říkali „pane Rada“. I na hřišti. Jeho trestné kopy, jeho přehled ve hře, jeho křik – to mám ve vzpomínkách dodnes. Dále pak střelec Hogen, dělník Gedeon, obrovitý Salač, Vinš, Kurej, Juraško, Sláma, Tichota… To jsou jména, kvůli kterým se na Blšany chodilo. Nerad bych na někoho zapomněl, Bylo jich moc.

Nutné je zmínit ještě jedno jméno. Pana Františka Chvalovského, bez něhož by Blšany asi nikdy nevystoupaly mezi elitu. Pamatujete ho ještě v brance?

Pan Chvalovský byl otec celé myšlenky a projektu FK Chmel. Jeho jméno je spojeno s nejlepšími časy v Blšanech. Až do roku 1992 byl na soupisce jako brankář, ale vzhledem k tomu, že v té době byl již předsedou svazu, a někomu jeho starty v klubu vadily, nahradili ho postupně v brance Sedláček a pak Obermajer. Já sám jsem ho viděl v brance asi ve třech zápasech. Jeho styl byl přinejmenším zajímavý. Byl celkem korpulentní postavy a neviděl na jedno oko, které si v mládí poranil. Přesto byl mrštný a pohyblivý a bylo vidět, že musí jinak sledovat hru, protože měl omezený výhled. Přes toto omezení jsem neviděl zápas, kde by dostal více než jednu branku.

Vzpomínáte na první ligový zápas Chmelu?
Ten je nezapomenutelný. Hrál se 2. srpna 1998 v Teplicích, na Stínadlech jsem nesměl chybět. S Teplicemi to byly vždy zápasy plné rivality. Domácí fanoušci při nástupu Blšan na hřiště hromově skandovali „seno a vidle, seno a vidle!“. Ten pokřik zněl celým stadionem. Skandování a mohutné povzbuzování během zápasu ztichlo, vyhráli jsme 3:1! Byl to krásný, nezapomenutelný zážitek. Jako když husité poráží křižáckou jízdu. Štěstí a velké naděje do budoucnosti. Ten první ročník dopadl vlastně pro Blšany z těch ligových nejlépe, skončily šesté. Podobná euforie byla ještě v roce 2001, kdy si sebevědomá Sparta odvezla z Blšan potupnou porážku 0:3. Už ve 24.minutě bylo rozhodnuto. Devátý, Hogen a Sourada překonali Blažka a bylo vymalováno. To bylo také skvělé. Poslední výhra Blšan nad Spartou.

Jaká byla v blšanském hledišti atmosféra?
Spíše komorní. V Blšanech se domácím moc nefandilo. Neexistoval žádný kotel, žádná skupina skalních fanoušků. Většinou bylo nejvíce slyšet příznivce hostů. Hrálo se dopoledne, to fanouškům vyhovovalo. I pro mne to byl hezký nedělní výlet. Když jsem ještě nejezdil s bubny, tak hup na kolo, na zápase v poločase pivko, a bez spěchu zase domů. Pak už to bylo složitější, na kolo se bubny nevešly.

Povedlo se vám pak bubny fanoušky rozproudit k fandění?
Bubny byly slyšet, ale moc to nepomáhalo. Většinou jsme na to byli se synem Vaškem sami. Byli jsme tak trochu exotický úkaz. Bubeníci v Blšanech. Ale hráči nás slyšeli a někdy přišli i po zápase poděkovat. Ligová doba byla i doba začátku mých dalších aktivit. Nejprve jsem psal články pro klubový web, který adminovali kluci z Prahy, ale trochu jsme se názorově neshodli, a tak jsem založil svůj vlastní blog „Severní chmelová záře“, kde jsem se mohl lépe realizovat. Nepsal jsem totiž typické sportovní komentáře a popisování zápasu. Spíše jsem to pojímal jako popisování pocitů a zážitků řadového fanouška. Byly to podle mého názoru spíše fejetony nebo něco podobného. Chodil jsem na tiskové konference po zápase, syn trochu fotil, Měli jsme největší blšanskou galerii na netu pod názvem „Blšanky“. Později jsem začal dělat plakáty, protože ty v okolí scházely. Klub je nedělal. Nechal jsme vyrobit šály, ale to bylo až v další době „poligové“. Na jejich rubu byl nápis „Go, go Blšany“ a heslo „Vydržíme, nezradíme, přežijeme!“ a „Blšaňáci sobě“. Bohužel jsme nepřežili! Je to škoda, Blšany byly fenoménem. Ten, kdo se na konci FK Chmel Blšany podepsal, nemůže mít do dnešního dne čisté svědomí. Stožáry osvětlení hrací plochy v Blšanech tak dosud stojí jako mlčící kříže, jako memento nad vrcholovým fotbalem v regionech.

A v okrese chybí vrcholový sport…
Určitě! Poté, co Blšany na fotbalové scéně skončily, skončil v regionu i vrcholový sport. Pro Lounsko je to veliká škoda, diváci nemají kam chodit. V Lounech na divizi, do Žatce na krajský přebor. To je málo.

Á propos, hrál jste fotbal v mládí aktivně?
Hrál, ale můj aktivní fotbalový život není nijak závratný. Pravdou je, že jsem fotbal od malička miloval. Vystřihoval jsem si články, sbíral fotografie mužstev a tak dál. Bydleli jsme v Kadani, mým prvním angažmá byl Tatran. Spíš mi ale šel pozemní hokej. Z Kadaně jsem s kamarádem přestoupil do Úhošťan, tam jsem si hodně zahrál. Přišla vojna, manželství, rodina a sbohem fotbale. Později ve Vroutku jsem si udělal základní trenérský kurz a asi dvě sezóny se věnoval přípravce.

A to fandovství?
Nedá se žít ze vzpomínek. Mně atmosféra ligového fotbalu scházela. Syn Vašek studoval v Plzni, zůstal tam žít. Proto volba byla jasná. Užívám si ligový fotbal v Plzni, jezdím tam tak pětkrát za sezonu. A zároveň se realizuji ve vroutecké kopané; vynahrazuji si to, co jsem dělal v Blšanech – články, fotografie, vedení stránek na Facebooku.

A jinak jste v důchodu?
Ano, jsem pánem svého času. Pokud koronavirus dovolí, tak již čtvrtou sezónu budu sezonním zaměstnancem zámku Krásný Dvůr, kde dělám funkci pokladníka na novogotickém templu. Líbí se mi, že mohu být mezi lidmi, občas se člověk i něco nového dozví, nějaký příběh, zážitek. Krom činnosti, o které jsem se již zmínil, mám rád jízdu na kole, přírodu, procházky se psem Messim, knížky a televizní sport.

Prý máte za sebou třicet let v kriminále. Je to tak?
Mám. Ale na té správné straně. (úsměv) Ve vězeňství jsem pracoval od roku 1983 a prošel jsem množstvím postů a funkcí. Dosáhl jsem hodnosti majora a dálkově vystudoval vysokou školu. Po odchodu do civilu jsem nadále pracoval na oddělení výkonu trestu jako vedoucí oddělení, pedagog volného času a před odchodem do důchodu jako vychovatel. Delší dobu jsem vykonával funkci tiskového mluvčího věznice Drahonice.