V lounském muzeu byla 9. dubna zahájena výstava Louny na starých pohlednicích, která navazuje na nedávno vydanou stejnojmennou knihu. Nabízí pohledy na nejrůznější zákoutí města i na dnes již neexistující části.

A proto se na rozhovor skvěle hodil sběratel Lounska Jaroslav Rychtařík, který se pohlednicemi Loun ze své sbírky velkou měrou podílel jak na knize, tak i na výstavě.

Proč jste se rozhodl sbírat právě Louny a Lounsko?

Louny jsou mé rodné město. Vyrůstal jsem v dnes již neexistující čtvrti Lázně, v lázeňském domě zvaném Krýzlák.

Pokud vím, majitel domu Krýzl chtěl lázeňsky využít železitý pramen Mikulášku, který v tomto místě vyvěral. Bylo to noblesní bydlení a přepych?

V té době byl již přestavěn na byty. Představte si druhé patro, zdivo metr deset, obývák 6 x 5,5 metru, na podlahách suky vyšlapané tak, že se po nich stěží dala posouvat křesla. Kuchyň a suchý záchod byly přes chodbu. Bytu vévodila vysokánská dvoukřídlá okna. Na strop ve čtyřech metrech žádné štafle nestačily. Měli jsme studený odchov, místnosti se nedaly vytopit. V prostorách mezi okny za tuhých mrazů narůstaly rampouchy. Nocovali jsme zachumlaní v poctivých duchnách po babičce. Prostor se marně snažila zahřát kamínka piliňáky. Úporně jsme bojovali s bráchou, kdo připraví otop. Zásobit kamna na den a půl představovalo vynosit do druhého patra čtrnáct vrchovatých kýblů uhlí a osm náplní do piliňáků.

Byli jste tedy notně otužilí. Mělo bydlení i nějaké výhody?

Krýzlák obklopovaly členité dvory a velká prostranství, kde se dala chovat hospodářská zvířata, a to i koza nebo ovce. Naši mívali okolo stovky králíků. Tehdy se budovalo městské koupaliště a táta všechny travnaté plochu pečlivě vyžínal. Na trávu jsme chodili, kde se dalo, dvoukolová kára musela být vrchem. Králíky jsme obědvali téměř každou neděli. Jediný, kdo nebyl sněden, byl ochočený a cvičený samec Ferda. Když tatínek řekl, Ferdo, ukaž, jak budeš ležet na pekáči, králík se celý natáhl.

Kde jste trávil volné chvíle?

S partou tak dvaceti vrstevníků nejraději u řeky. S oblibou jsme chodívali k Březnu, kde se říká Kujmo. V létě jsme se v Ohři cachtali, v zimě řeka zamrzala a my bruslívali z Loun až do Lenešic. Hodně jsme řádili přímo v Lázních. Centrem kulturního dění byla zahradní restaurace U Janotů s velkým dvorem a velkým sálem. Častým cílem našich výprav bylo koupaliště, tehdy za korunu.

Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Lučan, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde zase v úterý.

Autor: Květa Tošnerová