Marie Brázdová o památku s historickými interiéry s malířskou výzdobou, galerií obrazů Oskara Brázdy a kaplí s dřevěným oltářem z druhé poloviny 18. století, pole, lesy a chmelnice přišla na základě finančních transakcí před 15 lety. „Stala se obětí sofistikovaného podvodu, který orgány činné v trestním řízení objasňovaly téměř deset let,“ stojí v klíčovém rozsudku krajského soudu. Trestní spis čítal 4 tisíce listů.
Zámek Líčkov ze začátku 17. století zabrali za druhé světové války nacisté, po únoru 1948 zase komunisté. Vdova po umělci, v současné době 97letá Marie Brázdová, získala památku v roce 1992 v restituci. V roce 2009 o zámek přišla. Jak ale soudy rozhodly – podvodem.
Podstatné verdikty v této věci jsou dva – v trestní linii Vrchního soudu v Praze a v civilní Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Pražský soud hlavní postavu spojenou s vlastnickými převody, bývalého významného českého podnikatele Pavla Moravce, odsoudil za podvod k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmínečným odkladem na pět let.
play_fill
Podle verdiktu Vrchního soudu v Praze je vinen, že během jednání o odkoupení panství zámku Líčkov v celkové hodnotě 50 milionů korun v roce 2009 tehdy 82letou Marii Brázdovou přesvědčil, aby veškerý svůj nemovitý majetek vložila jako nepeněžitý vklad do jím spravované akciové společnosti Uyanga. Za to měla získat 500 kusů akcií ve jmenovité hodnotě 100 tisíc korun na jednu akcii. K tomu ale nedošlo, akcie prodal a Marie Brázdová přišla o možnost s nemovitostmi disponovat.
„Obžalovaný se obohatil tím, že uvedl poškozenou v omyl, že hodlá zámek odkoupit za účelem provedení jeho rekonstrukce a zbudování galerie. To byl jediný důvod, proč ho poškozená vložila jako nepeněžitý vklad do společnosti Uyanga, za což měla obdržet akcie společnosti na majitele, které ji však nepředal, ale ponechal si je. Tím získal kontrolu nad celým zámkem, přičemž tyto akcie obratem prodal, tedy s nimi naložil jako s vlastním majetkem, a to bez vědomí poškozené,“ zdůvodnil rozsudek předseda senátu Jan Kadlec.
V něm další smluvní ujednání, kterým akcie Pavel Moravec od poškozené zdánlivě kupoval, popřípadě se zavazoval k jiným plněním (pravidelný důchod, právo dožití na zámku atd.), které plnil, označil za pouhou částečnou náhradou škody.
play_fill
„Ta byla motivována pouze a jen snahou udržet poškozenou v domnění, že vše běží podle původně prezentovaného plánu. Následným jednáním se obžalovaný snažil zabránit tomu, aby poškozená prohlédla skutečný stav věcí a neobrátila se na policii, přičemž s ohledem na její vysoký věk předpokládal, že poškozená v dohledné době zemře a případní dědicové (poškozená nemá přímé potomky) nejsou natolik orientováni v řadě učiněných transakcí, aby podvod zpětně odhalili,“ uvedl předseda senátu Vrchního soudu v Praze.
„Zámek je výnosem podvodu spáchaného obžalovaným, byl tedy z toho pohledu nabyt neoprávněně a měl by být stále ve vlastnictví poškozené, která nemovitosti vložila do společnosti Uyanga v důsledku uvedení v omyl,“ stojí v rozsudku.
Na jeho základě rozhodl v civilní větvi případu Krajský soud v Ústí nad Labem. Ten projednával odvolání Marie Brázdové proti zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva Okresním soudem v Lounech v roce 2019. A verdikt je jasný. „Odvolací soud shledal odvolání důvodným. Rozsudek okresního soudu se mění potud, že se určuje, že žalobkyně je vlastnicí nemovitých věcí,“ stojí ve verdiktu krajského soudu.
play_fill
Podstatnou roli podle něj hrály důkazy, které vznikly až po vydání napadeného rozhodnutí lounského soudu. Krajský soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody neplatnosti právních úkonů spojené s majetkovými převody zámku a s ním spjatých pozemků.
„Odvolací soud je vázán rozhodnutím vydaném v trestním řízení o tom, že byl spáchán trestný čin, a kdo jej spáchal,“ uvedl předseda senátu ústeckého krajského soudu Martin Pašek.
V písemném odůvodnění rozsudku uvádí, že v ústní dohodě Marie Brázdová a Pavel Moravec projevili souhlasnou vůli spočívající v tom, že účelem, smyslem a cílem všech právních úkonů bude rekonstrukce zámku a zřízení Brázdovy obrazárny v jeho prostorách.
Právě tento oběma stranami výslovně deklarovaný závazek byl pro žalobkyni, jejímž smyslem života ve stáří bylo zachování a zvelebení zámku, v němž od mládí žila a k němuž měla silný citový vztah, rozhodující pro uskutečnění následných právních úkonů, jimiž veškerý svůj nemovitý majetek vložila jako nepeněžitý vklad do zakládané akciové společnosti.
Nejde tu tedy o omyl v pohnutce, nýbrž o omyl ve skutečnosti, jež byla pro uskutečnění žalobkynina záměru rozhodující.
Pavel Moravec předstíral a deklaroval, uvádí se v odůvodnění rozsudku, že i jeho úmysl směřuje k témuž cíli, ačkoli jeho skutečnou snahou bylo žalobkyni o zámek připravit a sebe o něj prostřednictvím společnosti Uyanga obohatit.
„Na základě tohoto neplatného úkonu proto žalobkyně vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepozbyla,“ stojí ve verdiktu Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Proti tomuto rozsudku bylo přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Lounech, které podáno ve stanovené lhůtě nebylo.
