Jako pokaždé nastoupil mladý rotmistr do služby. Onu osudnou noc s ním sloužil četař ze Slovenska. Měl být klid, celý žatecký tankový prapor byl totiž vyveden na cvičení na Doupov. Vše ale bylo nakonec jinak…

“Do služby jsem nastoupil 20. srpna v 15 hodin. Služba ale rozhodně klidná nebyla,“ usmívá se přesně po čtyřiceti letech muž, který v osudný srpnový den sloužil jako dozorčí celého 21. tankového pluku, který v Žatci sídlil.

„Už dvacátého v devět večer přišlo hlášení pro všechny útvary, že vojska Varšavské smlouvy překročila naše státní hranice. Zároveň s tím přišel i rozkaz nepoužívat zbraně,“ vzpomíná pamětník, který ani po tak dlouhé době nechce prozradit své jméno.

Tanky čekaly několik měsíců v pohraničí, jejich přesun do nitra tehdejšího Československa byl bleskový. „Před dvaadvacátou hodinou přiběhl můj pomocník, slovenský četař, že někdo volá. V telefonu mluvil rusky. Myslel jsem, že si někdo dělá legraci a položil to,“ pokračuje.

Reakce byla rychlá. „Najednou se rozletěly plechové vrata do útvaru a vjel tam vůz plný Sovětů. Jeden vyskočil a hrnul se ke mě, byl celý v černém, bez hodností,“ vzpomíná muž, který tehdy prožíval chvíle hrůzy.

Ve vozidle už byl zajatý důstojník z žateckého letiště. Sovětští vojáci chtěli po dozorčím, aby jim přivedl velitele pluku. „To jsem ale nemohl, protože ten byl s celým plukem na Doupově. V Žatci zůstalo jen několik vojáků. Bafli mě, naložili na vůz a musel jsem je tedy zavést domů za zástupcem velitele.“

Zástupce velitele žateckého tankového pluku nařídil dozorčímu, aby tanky do města zavedl. Ani jeden z nich neměl na výběr…

Tanky čekaly u mostu přes Ohři u dnešních jatek. „Bylo jich přesně třicet. To vím bezpečně. Za nimi pak dojížděl bezpočet nejrůznějších obrněných transportérů a dalších vojenských vozidel.“

Sověti přesně věděli, kam chtějí. „Řekl jsem jim, že tam, kam chtějí, nemůžou, že by se s tanky propadli,“ pokračuje ve vyprávění. „Vedl jsem je Nákladní ulicí nahoru, tehdy tam byl asi týden položený asfalt. Navrhl jsme jim, že je odvedu do Perče, ale oni nechtěli. Prý tam trefí sami. Všechno známe, říkali,“ vypráví stále pracující důchodce.

Probuzení nebylo příjemné. „Ráno mířily všechny hlavně na útvar. Měli jsme tehdy velký strach,“ zakončuje vyprávění o prvních hodinách 21. srpna 1968.

Při vyprávění často vzpomíná, jaký měl tehdy strach. „Bylo to hrozné, nikdo nevěděl co bude. Krutá doba, snad už nás to nikdy nepotká,“ uzavírá své vyprávění…