Za své umění obdrželi řadu ocenění, práce z jejich dílny míří z velké části za hranice České republiky. Před lety založili Spolek Za záchranu kostela sv. Jiljí, který stojí za obnovou této památky v nedaleké Libyni a sousední Vochlické rozhledny. Díky svému úspěšnému podnikání do záchrany obou objektů dali Richard a Jitka Kantovi nemalé peníze. „V našem podnikání se skvěle doplňujeme. Manželka výtvarnice, manžel technický typ,“ shodují se.

Nedávno jste získali ocenění Živnostník roku Ústeckého kraje. Postoupili jste do celostátního klání této soutěže, o finalistech bude jasno v první polovině listopadu. Co pro vás takové ocenění znamená?
Jitka Kantová: Soutěž Živnostník roku Ústeckého kraje jsme vyhráli už v roce 2008. Pro nás to je ocenění naší práce a reklama.

Vitráže vyrábíte 26 let. Vzpomenete na své začátky?
Jitka Kantová: Já byla původně učitelkou. K tomuhle řemeslu jsem se dostala náhodně, ale hned jsem věděla, že je to cesta mého života. Díky mému strýci jsem se v Německu naučila základům výroby vitráží, další se naučila léty praxe.
Richard Kanta: Někdejší majitel lubeneckého Lutosu, kde jsem pracoval, přijel na začátku devadesátých let z veletrhu v Itálii a chtěl začít vyrábět tiffany skleníčky. Našla by se tak práce pro ženy v továrně, která v té době nebyla. Výroba ale byla prodělečná a padlo rozhodnutí, že v továrně skončí. Pantáta s dcerami dodělal v garáži zakázku do jednoho kamionu. Zbyla z toho spousta materiálu. Manželka si s ním začal hrát, je výtvarně nadaná, hodně ji to chytlo.

A podnikání se rozjelo.
Jitka Kantová: Hodně postupně. Na začátku devadesátých let u nás nic nebylo, chyběla skla, nářadí. Časem ale zakázek přibývalo, do podnikání se zapojil i manžel. Dnes máme sedm zaměstnanců. S manželem se skvěle doplňujeme. Já jsem výtvarnice, on je technický typ.

Kdo jsou vaši zákazníci?
Jitka Kantová: Máme několik druhů zákazníků. Prodáváme různé výrobky v naší prodejně v Lubenci a přes internetový obchod. Šperky, lampy, skleničky a podobně. Pak máme velké odběratele. Jedním z nich je náš zákazník v Holandsku, kterému dodáváme vitráže do dveří. Dalšími zákazníky jsou stát nebo církve, děláme nebo restaurujeme vitráže do různých památek, hlavně kostelů.
Richard Kanta: Pracujeme také pro amerického výtvarníka Kehinde Wileye, už jsme pro něj dělali dva projekty. Nyní jsme od něj dostali zakázku na velký vitrážový strop do veřejného prostoru v New Yorku. Je to realizace v duchu super realismu.

Pracovně tedy máte blízko k památkám. Založili jste Spolek Za záchranu kostela sv. Jiljí v Libyni. Ten byl ještě před pár lety v hodně dezolátním stavu. Jak vás napadlo zachránit kostel?
Jitka Kantová: Celé to začalo před dvanácti lety, je to takový zvláštní příběh. Pamatuji si, že jsem malovala, byl takový sychravý podzim. Najednou se u nás objevil chlap v kápi, vypadal trochu strašidelně. Řekl nám, že když máme rádi historii, tak bychom měli něco udělat pro záchranu krásného gotického kostela v Libyni. Že šlo o lékaře Jaroslava Frouze ze záchranky z Karlových Varů, který tam s dobrovolníky okolí kostela čistil od téměř nepropustné vegetace, jsme se dozvěděli, až později.
Richard Kanta: A shodou okolností se u nás o pár dní později objevila památkářka Ivana Kischová, kterou jsme dlouho před tím neviděli. Vzali jsme ji tedy do kostela, aby nám řekla, jak je z hlediska stavebně historického hodnotný. Potvrdila, že se jedná o goticky cennou stavbu. A řekla, že kostel musíme zachránit. Byli jsme se podívat i na nedaleké zarostlé ruiny, o kterých se říkalo, že je to stará tvrz. Šlo ale o zbytky rozhledny, jak dnes víme, třetí nejstarší u nás.

Tím tedy začala záchrana kostela v Libyni i Vochlické rozhledny.
Richard Kanta: Dá se říct, že ano. Od začátku bylo jasné, že to bude o velkých penězích. Už před tím jsme tady s jinými lidmi v okolí obnovovali drobné památky. Což bylo spíš hlavně o práci než o penězích.

Kostel i rozhledna byly v žalostném stavu. Probořené střechy, rozpadající se zdivo. Nejdřív jste se vrhli na záchranu rozhledny. Proč?
Richard Kanta: Tam bylo jasné, že z ní bude zase rozhledna. U kostela jsme museli nejprve vymyslet, jaké bude mít využití. Jinak by to nemělo smysl. A také trvalo, než nám kostel církev za symbolickou korunu převedla. Rozhlednu máme rovněž za symbolickou korunu pronajatou na dvacet let od města Vroutku, na jehož katastru leží.

Práce na rozhledně skončily?
Richard Kanta: Po čtyřech letech našeho snažení jsme ji dostali do funkčního stavu. Původně z ní zůstala jen část obvodového zdiva, z vršku rostly stromy. Museli jsme ho dozdít, postavili nový středový sloup a kolem něj dřevěné schodiště. Aby do rozhledny nezatékalo, udělali jsme na vrchu rozhledny střechu. S dalšími pracemi chceme na rozhledně pokračovat, zatím jsme je přerušili, neboť jsme se potřebovali vrhnout na kostel.

Dveře na rozhlednu jsou uzamčené. Když se chce na ni někdo podívat, co má pro to udělat?
Jitka Kantová: Může si vyzvednout klíče v naší firmě Skloart. V sezoně, která ale v říjnu skončila, jsou o víkendech klíče k vyzvednutí v nedalekém kostele.

Kostel je v sezoně o víkendech zpřístupněný pro turisty a v průběhu roku v něm pořádáte různé kulturní akce. I on byl na začátku vašeho snažení v dezolátním stavu.
Jitka Kantová: To ano. Byl na něj vydán, tak jako na další kostely v okrese, už před desítkami let demoliční výměr. Naštěstí k jeho likvidaci nikdy nedošlo, nenašly se na to peníze. Po letech devastace se naštěstí zachovala nejcennější část kostela, a to gotický presbytář.

Co se zatím povedlo na kostele udělat?
Jitka Kantová: Má novou střechu, vnitřní a vnější omítky věže. Zbytek vnějších omítek ještě plánujeme. Proběhla v něm řada restaurátorských prací a archeologické vykopávky.
Richard Kanta: V rámci nich se našly opravdu zajímavé věci. Máme tam hrob, jenž je pravděpodobně starší než kostel, který je z přelomu 12. a 13. století. V kostele jej stavitelé přiznali ustupující stěnou. Průzkumy ukázaly, že na místě kostela před tím stála nějaká dřevěná stavba. Nalezly se keramické střepy i z osmého století. V okolí pak artefakty z mladší doby bronzové. Výzkumy v kostele a okolí tedy potvrdily domněnky, že zdejší kraj byl osídlený dřív, než se dosud myslelo.

Výzkumy přibližuje muzeum, které je v kostele.
Richard Kanta: Jsou tam vlastně dvě muzea. Jedno, kvůli čemu jsme to začali celé dělat, je vitrážové muzeum. Ukazuje vývoj tohoto uměleckého řemesla od nejstarších dob až po současnost. V oknech jsou vitráže, které zachycují dobu románskou, gotiku, renesanci a historizující styly 19. století. Chceme vše ještě rozšířit o historické nástroje potřebné k výrobě vitráží, které máme zatím uložené ve firmě v Lubenci. Druhé muzeum je v podkroví a zabývá se historií regionu. Prezentuje to, co se při obnově kostela a v okolí našlo.

Co v něm máte nejzajímavějšího?
Richard Kanta: Koníčkem některých členů našeho spolku a spolupracovníků je hledání historických předmětů pomocí detektorů kovů. Takže kromě nálezů z kostela tam jsou i zajímavé objevy z okolí. Třeba egyptská mince z doby faraona Ptolemaia IV., což je jediný takový nález v Čechách. Nebo pečetidlo, jenž tady ztratil syn anglického krále Jiřího II., který v roce 1743 vedl u Dettingenu v Bavorsku bitvu v období válek o rakouské dědictví.

V kostele pracujete na vitrážovém stropě uprostřed hlavní lodi. Jak jste s ním daleko?
Jitka Kantová: Je hotový asi z jedné třetiny. Další realizace máme rozpracované v dílně, jde to pomalu. Před pár lety jsme získali z pozůstalosti karlovarského vitrážníka pana Kabeše velkou vitráž s vyobrazením ukřižování Ježíše Krista. Bude to centrální motiv. Symbolické je, že vitráž pocházející ze Sudet zrestaurujeme a vrátíme do kostela v této oblasti.

Kolik už obnova kostela stála?
Richard Kanta: Náš prvotní odhad byl osm a půl milionu korun, bude to ale víc. Už teď máme prostavěno odhadem šest milionů. Snažíme se každou korunu ušetřit, hodně věcí děláme proto svépomocí. Ušetříme tím peníze na další práce. Náklady ale nepočítáme, přesně je vyčíslené nemáme. Podnikáme jako fyzické osoby, stírá se tak rozdíl mezi našimi a firemními penězi. Takže když koupím pytel cementu, do žádného účetnictví jej jako výdaj dávat nemusím.
Jitka Kantová: Další věcí je náš čas, který tomu věnujeme. Ten také nikde nevykazujeme.

Kostel v Libyni a nedaleká Vochlická rozhledna se staly zajímavostmi této části Podbořanska.
Jitka Kantová: Chystáme ještě jeden projekt. Bude to geologicko duchovní umělecká naučná stezka, která vznikne na cestě mezi kostelem a rozhlednou. Se společností Strabag, která u Lubence staví dálnici, jsme se domluvili, že ji sponzorsky opraví a my k tomu doplníme devět zastavení s lyrickými texty zdejšího písničkáře a básníka Petra Linharta. Každé se bude věnovat nějaké hornině z tohoto regionu. Bude tam třeba žulový kříž. A také vochlický jaspis, který se tady našel. Má ojedinělé složení, které se nikde jinde na světě nevyskytuje.

Richard KANTA
Je mu 49 let, od dětství bydlí v Lubenci, v tamní základní škole chodil se svou budoucí manželkou do stejné třídy.
V Teplicích Sobědruhách se vyučil elektrikářem, vystudoval strojní fakultu na Západočeské univerzitě v Plzni.
Po jejím dokončení pracoval několik let v někdejším lubeneckém Lutosu, který podnikal ve strojní výrobě.

Jitka KANTOVÁ
Je jí 49 let, od dětství bydlí v Lubenci, vystudovala gymnázium v Podbořanech. 
Dálkově studovala plzeňskou vysokou školu pedagogickou.
Učila výtvarnou výchovu na základních a umělecké škole v Podbořanech.