V roce 2010 byl Petr Volánek za havárii odsouzen na dva roky s tříletou podmínkou. Podle justice nehodu způsobil on. Šofér je ale stále přesvědčen o své nevině a chce své jméno očistit. Trest prezident republiky svojí amnestii zrušil, sedm trestných bodů udělených za trestný čin ale v kartě řidiče stále zůstává, dokud se mu časem neodmažou. „A s tím vás jako řidiče autobusu nikde nezaměstnají," říká Mostečan. Touží po tom dělat řidiče některé cestovní kanceláře. Takovou práci už dělal.

K nehodě, která mu změnila život, došlo 7. května 2008. Když vezl cestující z práce v zóně Triangle do Mostu, narazil po prudkém klesání ve Velemyšlevsi do zaparkovaného automobilu a následně do domu. Soud rozhodl, že za to, co se stalo, nese zodpovědnost, neboť jel z kopce bez zařazené rychlosti.

Petr Volánek během soudního procesu v roce 2010Dostal trest. Odvolání Petru Volánkovi nepomohla. Je si ale dodnes jistý svojí bezúhonností. „Neměl jsem tehdy dostatek času na odpočinek mezi jednotlivými jízdami. Rychlost jsem zařazenou měl. Možná kvůli špatnému technickému stavu autobusu ale v převodovce nezapadla. Navíc selhaly brzdy," říká.

Jeho slova prý potvrzuje tachografické kolečko, které ale soud podle jeho vyjádření nebral v úvahu. Nepřihlížel prý ani ke zjištěním znalců. „Autobus tehdy v únoru stavěla policie a neměl platnou technickou kontrolu. Pak ji najednou měl. Kriminalistický ústav uvedl, že při STK by museli závadu na brzdách tehdy zjistit. Naplno se bohužel projevila až chvíli před nehodou," dodává řidič.

Majitel autobusové společnosti Karel Kavka, kde Petr Volánek pracoval, o něm prohlásil, že nebyl kvalitní řidič, ale na nasazenou trastu dostačoval „Kdybych byl nekvalitní řidič, neměl by mě vůbec zaměstnat," brání se Mostečan. Chce, aby jeho jméno nebylo už víc spojováno se zaviněním této vážné nehody, „Jde mi o to se očistit. Jsem ochotný jít k Evropskému soudu a pravděpodobně budu žalovat Ministerstvo spravedlnosti za chybné rozhodnutí soudu," plánuje Petr Volánek.

Rozhovor s řidičem autobusu Petrem Volánkem

Jak vzpomínáte na okamžiky těsně před nehodou, když jste zjistil, že autobus plný lidí nedokážete před prudkou zatáčkou zpomalit?
Zakřičel jsem, ať se všichni drží, že mi to nebrzdí. Měl jsem jen pár vteřin na rozhodnutí, co udělat. Kdybych vjel do pravotočivé zatáčky, převrátil bych se a stal by se masakr. Zatáčka vlevo byla menším zlem.

Ale ani tu se nepodařilo projet…
Myslel jsem, že se to povede. Jel jsem okolo čtyřiceti kilometrů v hodině. Když jsem zjistil, že bych se i tady mohl překlopit, nasměroval jsem autobus na stojící automobil u domu. Minimalizoval jsem následky nehody.

Co se dělo po nárazu?
Slyšel jsem nářek. Vylezl jsem prostředními dveřmi, obcházel jsem lidi, pomáhal jsem jim ven.

Trváte na tom, že na rozdíl od rozhodnutí soudu jste jel se zařazenou rychlostí?
Ano. Nahoře na kopci nad Velemyšlevsí jsem dal čtyřku, dole jsem zařazoval trojku. Pak jsem zaregistroval, že to nebrzdí. Soud nepřihlížel ke zjištěním znalců, kteří zjistili malou účinnost brzd.