„Archeologie může pracovat pouze s tím, co se zachovalo pod zemí. V převážné většině případů se zachovávají jen zahloubené části objektů a staveb, jejichž větší část často stála nad zemí. Pozůstatky nadzemních konstrukcí v průběhu dalšího vývoje zmizely vlivem zemědělské činnosti nebo dalšími zemními úpravami. V Holedeči nám ale přálo štěstí a archeologické objekty byly dost hluboko na to, aby byly zemědělskou činností zcela zničeny,“ vysvětlil Vojtěch Peksa z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech.

V Holedeči se jim tak podařilo najít stovky archeologických nálezů. Převážnou část z nich, stejně jako na většině archeologických nalezišť, tvořily zlomky keramických nádob. „Na základě keramické hmoty, výzdoby a tvarování okrajů nádob lze takovéto střepy datovat, tedy zařadit do jednotlivých období,“ připomněl Peksa.

Dataci osady odpovídá i bronzová spona, kterou tam našli. „Spony byly určeny ke spínání oděvů pod krkem a patřily k nejdůležitějším součástem tehdejší módy. V tomto případě se jednalo o nepříliš častou, takzvanou maskovitou sponu, na které je plastickým způsobem znázorněna podobizna zvířete, člověka či imaginární bytosti,“ popsal archeolog. Pochází z 5. století před naším letopočtem a její výskyt je u nás soustředěn převážně v západní části Čech. „Spony podobně jako keramika jsou díky svému tvarovému vývoji dobrým datačním prostředkem,“ dodal.

Díky ní a nalezené keramice archeologové určili trvání vesnice Keltů u Holedeče po minimálně dvě staletí, a to od 5. do 4. století před naším letopočtem.

Co jim ale zamotalo hlavu, byla skupina osmi hliněných předmětů cibulovitého tvaru, kterou archeologové našli uprostřed zkoumané části zahloubeného domu. „Pracovně jsme je nazvali „Holedečské káči“. Ač se přímo o hračku káču nejedná, předměty ji svým tvarem na první pohled připomínají,“ podotkl Peksa. „Všechny jsou si podobné velikostí, jen místy rozdílná barva je dána různou teplotou při výpalu v ohništi. Od kolegy hrnčíře vím, že lze takovýto tvar jednoduše uválet v dlani. Mohlo jej tak vyrobit klidně i dítě a mohlo by se tak jednat o hračky. Jejich počet svědčí o záměrné výrobě vyššího počtu identických předmětů. Může jít také o hrací kameny nějaké deskové hry typu dáma a podobně,“ zamyslel se archeolog. Podle jeho slov se zatím nepodařilo odjinud z Čech dohledat cokoliv podobného.

Dalším zajímavým nálezem byla skytská záušnice. Jedná se o drobný šperk tvořený měděným či bronzovým drátem potaženým stříbrem a stočeným do spirály. Pojmenování záušnice vyplývá z toho, že se tyto ozdoby nosily v oblasti uší jako součást pokrývky hlavy či nějakého účesu. „Z Čech jsou dosud známy pouze čtyři takovéto nálezy, záušnice z Holedeče je tak teprve pátým exemplářem z Čech,“ upozornil Vojtěch Peksa.

Proč jich archeologie u nás eviduje tak málo, tkví v původu tohoto předmětu. „Tyto záušnice jsou důkazem transkavkazských a středoevropských kulturních styků ve starší době železné. Jsou spojeny s pohybem několika kočovných etnik, díky nimž byl tento šperk integrován i do středoevropského kulturního prostředí. Záušnice se objevují na území Kavkazu či severního Černomoří. Nejčastěji se uvažuje o kočovnících nazývaných Skytové, kteří se od Černého moře přesunuli do oblasti dnešního Maďarska v 6. století před naším letopočtem,“ vysvětlil. Holedečskou záušnici tak archeologové označili za import, tedy předmět cizího původu, který se na Žatecko mohl dostat jako obchodní artikl, dar nebo kořist.

Obec Holedeč, která se nachází v údolí říčky Blšanky nedaleko soutoku s Ohří, je na archeologické nálezy poměrně bohatá. V roce 1912 tam bylo při těžbě cihlářské hlíny v hloubce asi tří metrů objeveno tábořiště ze starší doby kamenné. V roce 1927, při odborném zpracování nálezu v Národním muzeu, byla na jedné z kostí – mamutím žebru – objevena rytina ryby. Její stáří se odhaduje na 30 tisíc let a patří mezi nejstarší umělecké výtvory v Čechách. Žebro je vystavené v žateckém regionálním muzeu.