Na okraji Loun v nenápadném domku žije drobný muž, který toho však má hodně za sebou a je velký tím, co dělal pro svou vlast. Spolu s ním tu žije ještě fena německého ovčáka Rita a pár koček. Onen muž se jmenuje Ladislav Verner a je pravděpodobně jedním z posledních žijících členů partyzánské skupiny Olga. Od sklonku roku 1944 až do konce války operovala v oblasti Chřibů. Před 75 lety. Pan Verner vzpomíná i na některé detaily zcela přesně a znovu prožívá dramatické okamžiky v horách, ve kterých šlo o život nejen jemu samotnému, ale i jeho druhům.

Jak jste se z vás stal partyzán?
Na konci léta 1944, když šli rodiče do kina, tak jsem poslouchal vysílání rozhlasu z Londýna. Vyzývali na pomoc povstání na Slovensku. Rozhodl jsem se, že půjdu. Napsal lístek, který jsem dal pod hrnek s mlékem s tím, že jdu na pomoc povstání a že se po válce vrátím. Ten lístek si ale rodiče nepřečetli, protože se přilepil zespodu na dno a oni ho postavili na kamna. Když mě nikde nemohli najít, šli na četnickou stanici nahlásit synovo zmizení.

Jak jste se tehdy na Slovensko dostal?
Na Slovensko jsme šli dva. Já a kamarád František Douda z Lenešic. Jeli jsme vlakem do Vsetína a dál už jsme šli pěšky. Před hranicemi nám hajný ukázal cestu, kterou jsme pak přešli na Slovensko.

A tam jste se přidal k povstání?
Nastoupil jsem 10. září 1944 k druhé Štefanikově brigádě ve Sklabini v Kantorské dolině. Obec byla už 21. srpna prohlášena za první svobodné území Československa. Po seskoku výsadku, kterému velel Slovák Ján Ušiak, jsem byl dán do jeho oddílu, který měl za úkol přejít na Moravu do Beskyd. Znal jsem cestu, protože jsem jí nedávno prošel na Slovensko. Dostali jsme se do prostoru Štiavnika na hájenku Jožky Němčáka, kde jsme vykopali několik zemljanek a odtud se prováděl průzkum přes hranice. Tady jsem se poprvé setkal s Olgou Františákovou. Bylo jí tehdy stejně, jako mě, osmnáct.

Na Slovensku jste tedy dlouho nezůstali, kam vedla vaše cesta dál?
Svobodné území se rychle zmenšovalo a tak bylo rozhodnuto, že přejdeme do protektorátu. Do Beskyd. V té době jsme přišel o kamaráda Frantu Doudu. Velitel nás poslal na průzkum, kudy by jsme mohli přejít hranice. Stačila chvilka nepozornosti a Frantu chytili Němci přímo před mýma očima. Nakonec ho poslali do koncentračního tábora. S 1. československou partyzánskou brigádou Jana Žižky jsem pak byl až do doby, než jsem byl převelen ke skupině Olga. To bylo počátkem prosince 1944. Z brigády nás odešlo asi jedenáct. Skupině velel Josef Houfek. Říkali jsme mu Pepek a jeho zástupcem byla Olga Františáková. Podle ní dostala partyzánská skupina jméno.

Krátce po vzniku Olgy jste byl ale vážně zraněn. Jak k tomu došlo?
Při naší první větší bojové akci 6. února 1945 a nebylo to zrovna příjemné. Naše skupina šesti partyzánů odpočívala v hájence Zlatý jelen. Místní hajný, Stanislav Dunaj, s námi spolupracoval. Už jsme se chystali k odchodu, když se u hájenky objevila skupina německých vojáků z Žarošic a četníků. Začala přestřelka. Během boje padl u plotu Jiří Jirovský. Já jsem dostal zásah do lokte. Ukryli jsme se v seníku za dřevem. Měli jsme velké štěstí, že nás nenašli, i když byli jen kousek od nás. Když Němci odešli, aby se vrátili s posilami, tak se nám podařilo uprchnout do Brankovic. Tam mi ránu ošetřili a sehnali drážního doktora z Brna. Ten mi nejdříve chtěl ruku řezat. Říkal jsem mu, že když bude řezat, že ho zastřelím. Ránu mi vyčistil a zasádroval. Rána se brzo zahojila, ale do dneška ji špatně ohýbám. Cikánka mi na Slovenska hádala z ruky, že tu budu do sta let, tak to máš ještě čas, říkala mi.

Partyzánská skupina Olga je známá svými smělými kousky. Byl jste u nich?
Na konci února se nám podařilo na železničním nádraží v Morkovicích vypustit půl milionu litrů pohonných hmot z cisteren, ale u toho jsem nebyl. Nechyběl jsem ale u zajetí německého generála. K zámku v Hošticích jsme přišli v noci na 19. dubna, promoklí, zmrzlí. Celý den totiž pršelo. Dole pod zámkem jsme vylomili část plotu a zabouchali na okno. Majitel zámku hrabě Dubský byl sice Rakušák, ale uměl česky. Nařídil, aby nám dali najíst.

Takže žádný plán?
Žádný plán jsme neměli, šli jen za suchem a pro trochou jídla. Fronta byla blízko a s ní i generálmajor Dietrich von Müller, velitel německé 16. tankové divize, který měl s tankovým vojskem střežit břehy řeky Moravy. S Dubským se osobně znal, když se ale 19. dubna 1945 rozhodl ho navštívit, nemohl tušit, že má zrovna zámek plný partyzánů.

Jak se vám německého generála podařilo zajmout?
Ležel jsem nahoře na schodech s kulometem, ukrytý za smotaným kobercem. Když vešel, mířil jsem na něj a kluci ho chytili. Zajali jsme i celý jeho štáb. O generála měl zájem osobně sovětský maršál Malinovskij. Předali jsme ho 2. května.

Co bylo dál s vaším oddílem Olga, když válka skončila?
Rozhodl jsem se zůstat na Moravě. Po rozpuštění oddílu jsem se hlásil v kasárnách v Kroměříži. Odtud jsme jeli do Slezska pomáhat čistit pohraniční pevnosti od skupinek Hitlerjugend. Potom nás poslali likvidovat skupiny banderovců na Slovensku a na hranicích s Rakouskem. Tenkrát jsme měli namále. Při pronásledování jedné skupiny jsme se dostali až do Rakouska. Tam nás zajala Sovětská armáda. Banderovci se vydávali za nás a nás označili jako banderovce. Už jsme si kopali hroby, ale pak řekl velitel, že už je pozdě a že nás popraví až ráno. Ráno nás vyvedli k jámě, ale všechno dobře dopadlo. Sověti si vše prověřili. Nás pustili a banderovce postříleli.

Kdy jste se vrátil domů a jaké byly vaše poválečné osudy?
Po ukončení bojů jsem pracoval jako lesní dělník na Kroměřížsku. Přihlásil jsem se do lesnické školy, napsal dopis rodičům. Otec si pro mě přijel a odvezl domů.

Kde jste pracoval potom?
Nejdříve jsem pracoval u státních drah na opravě a údržbě tratě a v neděli si chodil přivydělávat na šachtu. Ta práce se mi zalíbila a tak jsem se rozhodl odejít z dráhy do dolů. Nejdříve na hlubinný důl v Chabařovicích a později, když jsem se přestěhoval do Břvan, tak na důl Vítězný únor v Záluží. Tady jsem ale nebyl dlouho. Hned vedle byla chemička a tam jsem zůstal až do odchodu do penze. Pak jsem se krátce odstěhoval na Liberecko, ale počátkem sedmdesátých let jsem se vrátil do Loun, kde jsem dostal byt na novém sídlišti.

Setkal jste se po válce s Houfkem, někdejším velitelem skupiny Olga?
Pokud jde o Josefa Houfka, tak toho jsem potkal s jeho manželkou Ninou Tesaříkovou koncem padesátých nebo začátkem šedesátých let v Ústí nad Labem. Ninu jsem poznal okamžitě, ale Houfka už moc ne. Nakonec se s Ninou rozešel a odstěhoval se na Ostravsko, kde zemřel.

Za svou činnost za války jste získal řadu ocenění. Vážíte si jich?
Medailí mám plný šuplík. Některé mám zarámované. Letos v srpnu za mnou přijeli ze Sklabině, kde jsem na Slovensku nastoupil k povstaleckému vojsku. Přijela paní starostka a předala mi čestné občanství. Ptala se, jestli bych se tam prý nechtěl odstěhovat. Být mi o dvacet méně, tak bych šel hned.

Ladislav Verner
• Narodil se v Dobroměřicích u Loun 23. června 1926.
• Ve svých 18 letech odešel v roce 1944 na Slovensko, kde tehdy vypuklo protiněmecké povstání. Po jeho potlačení se stal členem partyzánské skupiny Olga. Po konci válce zůstal krátce na Moravě, pak se vrátil na rodné Lounsko. Pracoval u dráhy, v dole i chemičce v Litvínově.
• Za svou bojovou činnost obdržel Československou medaili za zásluhy II. stupně, Medaili za zásluhy v boji proti fašismu, Partyzánskou čs. Jánošíkovu medaili, Pamětní medaili 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, Pamětní medaili ke 50. výročí vítězství ve válce 1945 1995, Medaili Gregorij Žukov, Pamětní medaili k 60. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941 1945 a řadu dalších.

Autor: Jaroslav Tošner