Měli domek ve vesničce nedaleko Oděsy. Měli také malou rodinnou firmu. Teď nemají nic. „Útočili z nebe, z moře, i po silnici. To bombardování bylo strašné,“ vzpomíná Larisa Filippova, která před ruskou invazí uprchla společně s manželem a šesti dětmi. K útěku se rozhodli poté, co bomby zasáhly i jejich dům, a když v průběhu bojů zemřel dědeček dětí. Do Podbořan přišli jen s několika taškami, s pár osobními věcmi. „Doufáme, že válka brzy skončí. Ale moc tomu nevěříme. Bohužel,“ smutní žena, jejíž nejmenší syn chodí teprve do školky, dvě nejstarší dcery už jsou dospělé.

V ubytovně našli klid lidé také z Charkova nebo Záporožské oblasti, celkem jich v domově mládeže podbořanské střední školy bydlí osmatřicet. Válka jim vzala vše. Jejich aktuální cíl? Co nejdříve se zapojit do života, učit se česky a pracovat.

„Když ve čtyři ráno začali bombardovat letiště a další cíle, bylo to strašně blízko nás. Hrozné,“ je ještě i po několika dnech rozrušená Larisa Filippova. Do Čech dorazila s rodinou po čtyřech dnech strastiplné cesty. Jeli vlakem a autobusem.

Na jihu Ukrajiny měli s manželem malou rodinnou firmu. Zabývala se instalatérskými pracemi, elektřinou, montážemi solárních panelů. Už neexistuje. Ani domov už nemají. Jejich dům zasáhlo bombardování. „Odešla s námi skoro celá vesnice. Jen někteří staří tam zůstali. A mladší muži, ti šli bránit Oděsu,“ přidává se její dcera, dvacetiletá Ekaterina Samoilenko.

O kus dál sedí její nejmenší bratr. V Podbořanech by měl chodit do školky. Hraje si na posteli, všichni kolem doufají, že bombardování a další válečné události si pamatovat nebude. Odešli po dvou týdnech bojů, jen s několika taškami. Odejít nechtěla jen babička, rozhodla se zůstat. Děda už se rozhodovat nemohl, padl v průběhu bojů. Právě jeho smrt a bombardováním poničený domov byly hlavními důvody, proč se nakonec rozhodli utéct před hrůzami války. „Kamarádi šli také do boje. Nevím, jestli jsou naživu,“ říká smutně mladá dívka. Připomíná, že bojovat šli hlavně mladší muži a ti středního věku.

Podbořanské gymnázium a střední odborná škola pro ně a další uprchlíky uvolnila jedno patro domova mládeže. Místo mají pro až 45 lidí, aktuálně jich tam je 38. V jednoduše zařízených pokojích mají postele, psací stoly a skříně jako v klasickém studentském internátu. K dispozici je také společná kuchyňka. Lidé ze školy se jim snaží všemožně pomoci. Mají také celodenní stravu ze školní kuchyně.

„Doufám, že to co nejdříve skončí,“ je rozesmutnělá matka šesti dětí. „Bylo to strašné, strašné,“ běduje. „Střílelo se. Útočili z nebe, z moře, i po silnici. Vojáci byli všude,“ líčí Filippova.

Kéž by byl brzy konec a ruská vojska odešla, přejí si všichni. V Čechách nikoho nemají. Po cestě z Oděsy zamířili do Prahy, odtamtud je poslali do Ústeckého kraje a do Podbořan. Líbí se jim tam. „Chceme se co nejdříve začít učit česky, abychom se domluvili,“ potvrzuje Samoilenko. Dospělí se už ptají po možném zaměstnání. „Chceme si také co nejdříve hledat práci. A pro děti školu a školku,“ tvrdí Larisa Filippova.

O dveře dál našly dočasné útočiště starší žena s dcerou. „Přišli jsme z Charkova. Všude se tam střílelo. Naše domy tam pořád bombardují,“ je zamlklá Viktoria Kutlumuratova. Cestovaly s matkou vlakem. Odešly 3. března. „Část příbuzných tam zůstala, nevíme, co s nimi je. Muži museli jít bojovat, také nevíme, jak na tom jsou,“ vypráví žena. Její maminka přitakává. A jejich dům? „Také nevíme. Bomby padaly ve městě všude okolo. Vůbec nevíme, jestli ještě je,“ přibližuje Kutlumuratova. „Chceme, aby to co nejdříve skončilo,“ doufá. A její nejbližší plány? „Budu si hledat práci,“ dodává.

V Podbořanech je aktuálně ke stovce uprchlíků z Ukrajiny. Radnice, lidé, firmy a školy pomáhají nejen s ubytováním, ale také se pracuje na zajištění vzdělávání dětí. Dospělí se nejvíce zajímají o pracovní příležitosti v nedaleké průmyslové zóně Triangle u Žatce.