Nikdy jsem neletěla letadlem. Nikdy jsem po tom ani nějak zvlášť netoužila, na dovolené u moře jsem byla naposled před několika lety v Chorvatsku, kam jsme se dopravili autem. Pobyt v Egyptě, na Maltě, Kanárských ostrovech či jiné Čechy oblíbené destinaci, kam bych musela využít služeb aerolinek mě neláká. Při hledání tipů na vánoční dárky mě nabídky zážitkových agentur nabízející vyhlídkové lety nechávají chladnou…

Všechno se změnilo minulou sobotu. Navštívili jsme Žatecký slet na letišti Macerka. Procházíme kolem letadel seřazených na trávníku a při pohledu na jednotlivé stroje se stále ještě ujišťuji, že bych do toho nikdy nevlezla. To už ale přicházím k cedulce s nabídkou vyhlídkových letů. V tu chvíli, vůbec nevím, co se to děje, mi nějaké moje druhé já nasadí do hlavy brouka: proč bys to nezkusila, když už jsi jednou tady?

Dívám se na letadla, jak létají po obloze, a najednou jdu do toho. Musím hodně rychle, než si to zase rozmyslím, říkám si. U stolečku nahlašuji jméno, vytahuji z peněženky 350 korun a za to dostávám lístek pro pilota. „Poletíte v tom stejném stroji, který teď přistává,“ slyším od paní za stolečkem. Jakmile letadlo usedne na zem, s nadšením přiskakuji blíž. Pozorně pozoruji pána, který má svůj let již za sebou, snažím se vypozorovat, jak se do toho kokpitu (nebo jak se tomu správně říká) vlastně leze. Pán je ale v mžiku venku, takže stejně nevím nic.

Přistupuji blíže a říkám směrem k pilotovi: „Já vůbec nevím, jak se tam leze.“ „Pravou nohu dejte sem na to černý, vyhoupnout a druhou nohu sem,“ ukazuje mi zkušený pilot.

Jsem tam. Uvelebuji se na sedadle a říkám si, že to není zas tak špatný. Pilot mi nasazuje sluchátka, před pusu dává mikrofon, abychom mohli spolu mluvit, a zavírá kabinu.

Ještě než nahodí motory, nesměle špitnu, že jsem nikdy neletěla. „Nebojte se, je to bezpečné,“ odvětí pilot. To už ale drncáme po trávě, letadlo zrychluje. Zadržuji dech a křečovitě se držím sedadla a najednou se zvedáme do vzduchu.

„Jsme nahoře,“ hlásí mi pilot. Pomalu se uvolňuji a začínám si naplno vychutnávat jedinečný výhled. Letíme směrem na přehradu Nechranice, vidím v dálce Krušné hory, měsíční krajinu po dolech na Mostecku. Všechno je tak jiné a malé.

Počáteční obavy jsou pryč, takže si povídáme s pilotem o letání. Dozvídám se, jak dlouho už létá, za jakého počasí se smí a nesmí létat a další zajímavosti. Najednou se začínáme naklánět na pravou stranu. Nakláníme se ještě víc a já radši zavírám oči, protože to vidět nechci.

Po chvíli je otevírám a vidím, že letíme směr Žatec. Výzvu pilota: „Zkuste letět sama,“ myšlenou naprosto vážně, s křečovitým úsměvem odmítám. Radši pozoruji výhled kolem sebe a Žatec pod sebou. Téměř na každé zahradě mají vlastní bazén.

Let se rychle blíží ke konci a vracíme se k letišti. „Nebojte, bude to jako do peřinky,“ ujišťuje mě pilot. A skutečně. Žádné poskakování po přistávací ploše, jak jsem si představovala. Jsem nadšená a beru si od pilota kontakt. Určitě si někdy vyhlídkový let zopakuji nebo obdaruji poukazem někoho z příbuzných. Ať si to taky vychutnají, ne?