Po tragické nehodě u Panenského Týnce, při které v únoru zahynulo osm lidí, šest z nich z Postoloprtska, tamní radnice navázala spolupráci s krizovým štábem Magistrátu Karlových Varů, který má zkušenosti s podobnými akcemi po známé tragédii autobusu s obyvateli města u jihočeských Nažidel.

„Jde o to, že už mají zkušenosti a vědí, jak co nejlépe pomoci a jak to udělat i po právní stránce dobře,“ vysvětlil Miroslav Hylák, starosta Postoloprt.

Dopis od Jindřišky Gallové z krizového štábu zmíněného magistrátu přinášíme níže. Žena z Varů sama nabídla pomoc. Město Postoloprty se snažilo pomoci i například založením konta pro pozůstalé a příspěvkem deset tisíc korun pro vypravitele pohřbu.

Táta je na seznamu mrtvých

Když před pěti lety zahynulo v autobusu u Nažidel 19 lidí, většinou z Karlových Var, truchlily skoro celé Vary. A to mají padesát tisíc obyvatel. Postoloprty a Louny jsou menší. Při velkém neštěstí to ale vyjde nastejno: nakonec každý někoho z obětí znal nebo zná někoho z rodiny.

13. února 2008 se stalo na silnici u Panenského Týnce velké neštěstí. Zahynulo osm živitelů rodin. Zůstaly vdovy, osiřelé děti, kamarádi, sourozenci, známí, spolupracovníci. Kdo to nezažil, nemůže pochopit, říkají lidé, jejichž života se dotklo neštěstí. Laciná slova útěchy těch, kteří nezažili, jen zvyšují dojem samoty a nepochopení.

Chci proto nabídnout slova 34leté Štěpánky, které u Nažidel zahynul otec. „Krátce po havárii již hodně lidí tušilo, že se stalo něco zlého, a ujížděli směr České Budějovice. Právě tam zastihli naprosto šokované policisty, lékaře a všechny ostatní.

Nenapadlo mne, že se to týká nás

Já jsem se zprávu dozvěděla z televize, ale ani za boha mě nenapadlo to spojovat s naším autobusem. Asi v 10 hodin mi volal bratr a říkal mi, co se stalo. Že táta s největší pravděpodobností nepřežil, ale že to není jisté, protože musí na identifikaci, což jsem vůbec nechápala.

Pak mi bratr tuto informaci přeložil do srozumitelné věty - táta není. Když mi vyjmenoval, kdo tam všechno zůstal, myslela jsem, že koukám na blbý americký film. Nevěřila jsem, že se vše skutečně odehrává a mě osobně dotýká. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.

Plakali všichni

Dozvěděla jsem se o zřízení pietního místa ve městě. V tu chvíli mi přišlo jako absolutně normální a jasné, že něco takového musí být, ale teď s odstupem to považuji za velký projev lidství, lidského souznění a úcty. Strašně moc jsem to potřebovala. Sešlo se tam docela dost lidí, známých, blízkých a tváří v tvář jsme se setkali se seznamem plným křížků.

Své pocity líčit nebudu, nemohla jsem se ani nadechnout, ale druhý den - v pondělí - jsem měla pocit, že brečí celé Vary, na každém kroku jsem viděla uplakané zdrcené lidi, známé, kamarády. Vše jsme prožívali celý týden jako ve snu, pořád jsem měla silný pocit, že musím něco dělat. Záleželo na každém z nás, jak se s celou věcí vyrovnával.

Setkávali jsem se – pozůstalí a ti, co přežili - pravidelně každou středu. Probírali jsme vše pořád dokola, postupně jsme si vybudovali odstup od touhy po pomstě, která se u některých z nás projevovala. Ani nevím, zda jsme pomoc města tenkrát přijímali samozřejmě, určitě ne. Bylo cítit, že je nabízena opravdově, upřímně, ne jen proto, aby se neřeklo. Po této zkušenosti mám větší vztah k našemu městu a jeho lidem.“

Možná, že jde hlavně o to, co popsala Štěpánka: aby obec, lidé, sousedi zareagovali a byli zasaženým po boku. Každý z nás pro to můžeme něco udělat: být v kontaktu s lidmi, kteří o někoho přišli, naslouchat jim, pochopit jejich zlost na ty, kteří klidně žijí dál, myslet na dostatečný čas truchlení, na roční výročí. Někdy stačí pár jednoduchých slov, nabídka společné vycházky, pozvání na večeři, domácí štrúdl. Vzít za ruku, nepovažovat bolest za nemoc, nenabízet planou útěchu.

Je důležité se pozůstalým rozpačitě nevyhýbat a pomoc nabízet opakovaně. To, co zasažený člověk nepřijme nyní, za týden či za měsíc možná přijme rád. Pomůže finanční výpomoc anebo odborné poradenství a pomoc při vyřizování sociálních záležitostí, při uplatňování nároků na odškodnění, psychologická pomoc. To nejdůležitější je však obyčejná lidská sounáležitost a ochota lidí pomáhat. Nebojme se neštěstí. A nebojme se pomoci.

Odkazy a užitečné kontakty:

Občanské sdružení Spirála
Centrum krizové intervence
K Chatám 22, 403 40 Ústí nad Labem - Skorotice
e-mail: spirala.cki@volny.cz
www.volny.cz/spirala.cki
možnost osobního kontaktu nebo Linka pomoci - 475 603 390
Provoz nepřetržitý

Občanská poradna Most
Moskevská 12, 434 01 Most
Tel./fax. 476 768 830
e-mail: op.most@diakoniecce.cz
www.most.diakoniecce.cz

České sdružení obětí dopravních nehod
e-mail: csodn-poradna@centrum.cz
www.csodn.cz
předseda OS Miluše Vondrušková 739 859 819
právní konzultace Stanislav Vondruška 604 166 173
psychosociální pomoc Jana Neusarová 739 983 321

Jindřiška Gallová

krizový tým Karlovy Vary