Výstava o poválečných zvěrstvech spáchaných na lidech v severních Čechách včetně okresu Louny skončila v minulých dnech v pražském kulturním centru Novodvorská. A vzbudila nemalé emoce – zejména závěrečná podiová diskuze, do níž se zapojili historikové, zástupci německých spolků, vlastenci, ale i přesvědčení zatvrzelí komunisté. Ohlasy se poté objevily v různých českých denících.

„Násilí při odsunu, které se objevovalo, tvůrci výstavy zcela nepravdivě spojovali s komunisty, kteří za něj měli být dokonce odpovědní. Nebyl to výbuch lidového hněvu, nýbrž akt právě vznikající státní moci, uváděl jeden z panelů výstavy. Pravda je však taková, že pokud během odsunu k excesům docházelo, byly to útoky jednotlivců, kteří byli vedeni pomstou za mnohé krutosti německých fašistů za války. Nešlo o proces záměrně řízený československými úřady,“ napsala Monika Hoření v Haló novinách, jež vydává KSČM. Výstavu označila za šokující a kriticky se vyjádřila jak ke spojování poválečných násilností s komunistickou mocí, tak k představitelům německých krajanských spolků, kteří ji spolupořádali.

„Debata vzbudila výkřiky z publika plné vášní, ostré slovní spory, jako by neuplynulo více než šedesát let. Historikové připustili, že vyhnání či odsun byly reakcí na chování sudetských Němců před válkou, ale to nemůže omluvit nezpochybnitelné zločiny,“ napsal Martin Komárek v Mladé frontě Dnes, který na zmíněné diskuzi působil jako moderátor.

Ke zločinu s největším počtem obětí došlo v Postoloprtech. Podle historických dokumentů tam bylo v květnu a v červnu 1945 na dvoře bývalých kasáren bez soudu postříleno nejméně 763 lidí. Nebyli to vojáci, ale civilní obyvatelé zejména ze Žatecka. Řada z nich si před popravou musela projít tzv. pochod smrti – šli hromadně pod dozorem tehdejších „revolučních orgánů“ několik kilometrů pěšky. Mezi zastřelenými byly i ženy a nedospělí chlapci. Chlapci ve věku 12 až 15 let byli například zastřeleni za to, že si zkoušeli ze stromů natrhat nezralá jablka.

Pamětní deska a místo smíření

Představitelé německých spolků a mezi nimi i někteří přímí potomci zabitých Němců vyzývají k tečce za minulostí a definitivnímu smíření mezi oběma národy. Zároveň už několik let usilují o vytvoření pamětní desky nebo jiného pietního místa v Postoloprtech, které by připomínalo tehdejší tragédii a kam mohli přijet vzpomenout i na své mrtvé příbuzné. Radnice se k těmto snahám zatím stavěla spíš zdrženlivě i kvůli obavám z emotivních reakcí části veřejnosti. Až letos v únoru dali zastupitelé souhlas k vytvoření komise, v níž by nezávislí historikové a další lidé měli zkusit společně vymyslet vhodný text k případné budoucí pamětní desce. „Jestli zavraždění lidé v Postoloprtech se čímkoli provinili, to nikdo neví a již nikdy vědět nebude. Neměli žádnou možnost soudu ani obhajoby. My, kteří jsme přežili, si rozhodně nepřejeme žádnou pomstu, žádné připisování viny potomkům pachatelů. Chceme jen symbolické místo smíření a klid a mír pro naše mrtvé. Můj otec mi celý život velice chyběl,“ uvedla Uta Reif, jejíž otec byl zastřelen v Postoloprtech v době, kdy jí bylo sedm let. Ona sama byla s devítiletým bratrem a matkou internována od června 1945 do února 1946 v táboře v Žatci. Nyní pracuje v Německu jako psycholožka a rodinná terapeutka.

„I když jde o temnou, bolestnou a nepříjemnou historii, jsem rád, že o událostech se začalo otevřeně diskutovat. Po předchozích desítkách let mlčení je to velký posun. Jenom otevřeným dialogem dojdeme ke smíření a vzájemnému odpuštění. Je to nelehké téma, emoce k němu samozřejmě patří,“ uvedl Otokar Löbl, jeden z pořadatelů výstavy a podiové diskuze.