Logo Ústeckého kraje.Logo Ústeckého kraje.Zdroj: Ústecký krajV seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku. Projekt vznikl za podpory Ústeckého kraje.

Žatec, Most, Nezdřev, Sedčice, Čejkovice, Kozlov. Pracovala v zemědělství, u dráhy, v obchodě, vychovávala děti. Božena Chmelařová prožila bohatý a velmi rušný život. Vzpomíná i na dvě manželství. „Vzala jsem si Anděla, po 27 letech se z něj stal čert,“ usmívá se při vyprávění o prvním z nich. Během druhého se dostala na čas také na Moravu, odkud se ale opět vrátila na Žatecko.

Narodila se na Plzeňsku ve vesničce Nezdřev. Do školy šla, když začínala válka. Hned po skončení světového konfliktu ji čekalo první stěhování. „Do regionu jsme přišli hned po válce s rodiči. Šli jsme do pohraničí. Tatínek byl vyučený ševcem, chtěl k Baťovi a dostal se do Mostu,“ vzpomíná. „Bratr byl starší, bylo mu 16, mě 13. Jenomže. On se učil v učilišti u elektrických lokomotiv a zabil ho elektrický proud. A tak maminka nechtěla být v Mostě, tak jsme odešli na Žatecko, do Sedčic,“ pokračuje Božena Chmelařová.

Dagmar Sadílková
Pracovala už od 12 let. Dagmar Sadílková ráda vzpomíná na čokoládovnu

Ve společenské místnosti Domova pro seniory v Mašťově, jehož péči si nemůže vynachválit, vzpomíná také na válku, tehdejší hrůzy i na těžká poválečná léta. V Sedčicích přišli do poničené chalupy na samotě, bez vody a elektřiny. „Všechno jsme tam museli postupně udělat, vše postupně opravit,“ říká. Do školy tenkrát chodila v Žatci, po vyučování vždy pomáhala rodičům na malém hospodářství.

„Po válce bylo často veselo. Byli tu vojáci Svobodovy armády. Měli radost ze života. Pořád se zpívalo, hrálo a často i pilo. Také jsem si nakonec jednoho ze Svobodových vojáků vzala. Jeho otec padl na Dukle. Jmenoval se Anděl,“ vypráví s úsměvem seniorka, která ještě před nedávnem aktivně řídila. „Řídila jsem přes padesát let. Moc ráda jsem řídila a řidičák ještě mám,“ přidává.

S manželem odešla do nedalekých Čejkovic, kde si po válce jeho rodina vybudovala a pořídila statek. „Brali jsme se v Kněžicích v kostele. Padesát hostů jsme měli, hrála muzika, tancovalo se. Napekli se koláče, maso, bylo to krásné. Pracovala jsem na statku, brzy se nám narodil syn.“

Pak ale začala kolektivizace zemědělství. „Za dva roky udělali družstvo a zase jim statek vzali. Jako věno jsem dostala od rodičů krávu, další jsme si koupili na dluh, pak ale přišla kolektivizace. Vzali nám i ty krávy a nedali nám ani mléko pro malého syna. A Anděl do družstva nechtěl a zavřeli ho do basy do Žatce,“ vzpomíná.

Karel Vízner se narodil v Duchcově, vyrůstal a žil v Litvínově. Vyučil se truhlářem, jeho srdce ho ale táhlo na moře. A tak se stal námořníkem.
Obeplul svět. Na moře bych se hned vrátil, vzpomíná námořník Karel Vízner

S malým synem okamžitě odešla zpět do Sedčic k rodičům. Po zhruba třech týdnech se manžel vrátil. „Ale už bylo družstvo. Už jsme do Čejkovic nešli. Už jsme se tam nevrátili, užívali to celých 40 let. Žili jsme pak v Sedčicích, narodila se mi dcera, starala jsem se o děti, manžel chodil stavět chmelnice,“ pokračuje Božena Chmelařová.

Následovala krátká půlroční „zastávka“ v Žaboklikách, opět ve stavení bez elektřiny a vody. „Pak přišli vojáci a odstěhovali nás do Kozlova, do vesničky ve vojenském prostoru. Nastěhovali nás do rozbité školy, samé myši tam byly. Manžel dělal ve statku, krmil prasata, já jsem prodávala v obchodě. Dva roky, děti tam chodily se mnou. Všude odtamtud bylo daleko, autobus tam jezdil dvakrát denně.“

Za čas ale v Kozlově začali opravovat školu a opět přišlo stěhování. Tentokrát na druhý konec vesnice. „Šla jsem do zemědělství. Vykrmovala jsem prasata, která manžel odchovával. Dostala jsem i kozy, krmila jsem je jejich mlékem. Ty rostly. I vyznamenání jsme dostali, za dobré přírůstky,“ směje se seniorka.

Chvíli na poli, pak u zedníků, roky na dráze

Děti ale rostly, do školy bylo daleko, a tak se rodina stěhovala zpět do Sedčic. Chodily do školy tam, pak v Žatci. Manžel pracoval jako cestář nebo v zemědělství. Ona také v zemědělství, chvíli u zedníků, dvanáct let u dráhy. Tam prožila také několik dramat, jedno pomohla zastavit. „Na silvestra jim ujelo 42 vagonů z Kaštic. Z druhé strany jel manipulační vlak ze Žaboklik. V Kněžicích dal někdo pod ujeté vagony brzdicí saně. Zpomalil to, ale jelo to dál. Naštěstí se mi máváním podařilo zastavit ten manipulák, který začal couvat. Vagony pak dojely až do zatáčky u Čejkovic a nic se nestalo. Dostala jsem za to tenkrát rekreaci,“ vzpomíná.

Po dlouhých letech manželství přišel rozvod. „Z Anděla se po 27 letech stal čert. Byla jsem nemocná se srdíčkem, on to neuznával, že někdo může být nemocný. Přijel za mnou třeba do Konstantinových Lázní. Byl strašně žárlivý. Vztekal se, přitom nebyl důvod. Naštvala jsem se. Ta žárlivost byla strašná, hrůza, nikomu to nepřeji. Už jsem to tehdy nevydržela a odešla. Kdyby ten chlap nebyl tak žárlivý, tak jsme spolu vydrželi, ale bylo to opravdu hrozné,“ vysvětluje.

Jaroslava Popprová pracovala v mosteckém divadle, tvořila tam kulisy.
V divadle Jaroslava Popprová tvořila kulisy. Zažila začátky známých herců

V Sedčicích tehdy vše nechala, šla nejdříve do Plzně, a pak za dcerou na Moravu. Tam našla druhého muže, na Moravě vydržela 12 let. „Našla jsem si tam Chmelaře. Starala jsem se tam také o jeho maminku. Pak jsme se ale nepohodli s jeho synem. Asi si myslel, že chci nějaký majetek, ale já vůbec nic nechtěla. Dělal nám peklo. Tak jsem se pak vrátila do Žatce, do bytu. Chmelař mi psal, co s ním syn dělá, a tak jsem si ho přivezla do Žatce,“ pokračuje ve vyprávění paní Božena, která tehdy také uklízela v kasárnách.

A na jaký čas ve svém mnohdy nelehkém životě vzpomíná Božena Chmelařová nejraději? „Když jsem se vdala a dětem bylo do patnácti let. Pořád jsme něco dělali, pořád bylo hodně plánů,“ dodává.

Domovy sociálních služeb Kadaň a Mašťov – domov v Mašťově
Domovy sociálních služeb Kadaň a Mašťov poskytují celkem šest pobytových sociálních služeb, v nově zrekonstruovaných objektech s moderním vybavením a personálem na vysoké profesní úrovni. Domov pro seniory v Mašťově nabízí 42 míst, Domov pro osoby se zdravotním postižením 8 lůžek. Zařízení nabízí velmi individuální a přátelský přístup ke klientům. Ti využívají často nabízené volnočasové aktivity, rádi mají různé kulturní nebo společenské akce, v domově mohou využívat připojení k internetu. Pobytové služby jsou poskytovány celoročně, dvacet čtyři hodin denně. Péči zajišťují zkušení zaměstnanci.