Řepa cukrovka, seno, vojtěška, jablka, kukuřice - takové pochoutky má nyní na svém jídelníčku lesní zvěř v honitbách kolem Loun. Do lesů vyrážejí myslivci, a to minimálně dvakrát týdně. Na různá místa chodí přikrmovat zvěř, která se v zimním období kvůli mrazu a sněhové pokrývce obtížně dostává k obvyklým zdrojům stravy.

„Zima je letos o něco tužší než obvykle, to je pravda, ale tady na Markvarci a okolí máme sníh aspoň pár týdnů prakticky každý rok. Místo leží už ve výšce kolem 500 metrů nad mořem," říká Václav Šedivý (55), předseda mysliveckého spolku Výhledy, který sídlí v Markvarci u Loun.

Řepu koupí, seno nasuší

Cukrovku kupují myslivci od zemědělců, seno si nasuší a uskladní během podzimu sami. „Kromě toho zvěři dáváme také sůl, která jí poskytne i potřebné minerály. Napájení v naší lokalitě zajišťovat nemusíme, je tu dost potoků a jiných přírodních zdrojů," upřesnil Václav Šedivý.

Na pochůzku s rozmisťováním krmiva se vydal v závěru ledna spolu s dalším kamarádem z mysliveckého spolku Martinem Keilem (35). Ze zásobníku nad krmelcem vyndali seno, snesli ho zvěři dolů, na různá krmiště v lesní honitbě rozmístili řepu a další potravu.

Myslivci Václav Šedivý (vpravo) a Martin Keil při práci v krmelci v lese u Markvarce.„Zvěř potřebuje pro přežití zimy kromě dostatku potravy také klid, aby nemusela příliš vyčerpávat energii. Stresují ji především běhající psi, pokud je majitelé při procházce pustí na volno. Toto chování majitelů psů nás myslivce dost rozčiluje," zmínil jeden z problémů Martin Keil.

S mývalem je problém

Myslivci z Markvarce se starají o honitbu o rozloze 960 hektarů. Celou tuto plochu tvoří les. Myslivecký spolek má nyní 26 členů. Ve své lokalitě se chlapi starají o srny, divočáky, jeleny sika. „Jednou jsme tu měli i mývala severního. Bylo to dost problémové zvíře - velký predátor a u nás škůdce. Asi utekl nějakému chovateli," vzpomíná Václav Šedivý.

Oba moji průvodci mají rádi přírodu, les a myslivost už od svých dorosteneckých let. „Bylo mi asi patnáct, když jsem začal," vzpomíná předseda. „Baví mě to, mám to prostě rád, procházky po lese, klid, péči o zvířata. Láska k přírodě je mým koníčkem už od mých deseti let, naučil mě to dědeček i jeden místní hajný," vypráví také Martin Keil.