Na hraně. Kousek od stropu. Tak vidí současný stav nejen svého oddělení, kde se stará o pacienty s nejtěžším průběhem covidu-19, ale všech nemocnic v Ústeckém kraji, primář Josef Škola. „Nejhorší je z mého pohledu to psychické vyčerpání a absence naděje, že by to mohlo nějak rychle skončit. Naopak nyní je výhled, že se to spíše ještě zhorší,” říká o stavu lékařů a sester šéf Kliniky anesteziologie, perioperační a intenzivní medicíny ústecké Masarykovy nemocnice. Potvrzuje, že se v poslední době objevuje na lůžcích intenzivní péče na jeho oddělení více mladších pacientů s těžkým průběhem. Nadále ale platí, že na JIP míří hlavně lidé vyššího věku a s dalšími zdravotními obtížemi. Riziko úmrtí u lidí, kteří vyžadují kvůli koronaviru intenzivní péči, je zhruba třetinové.

Zdroj: DeníkJste na hraně kapacit a možností, nebo už za ní?
Na hraně. Myslím, že to platí pro všechny nemocnice v Ústeckém kraji, zejména v intenzivní péči, že už jsme na hraně svých kapacit.

Jak daleko jste vlastně od překročení limitů na vašem oddělení, které se stará o nejvážnější pacienty na jednotkách intenzivní péče?
Obložnost intenzivních lůžek v kraji je v těchto dnech okolo devadesáti procent. Do limitů nám dnes (středa 17. února večer – pozn. red.) v Ústeckém kraji zbývalo dvanáct lůžek. V Ústí jsme měli tři volná intenzivní covidová lůžka. V rámci kraje si pomáháme navzájem, už od jara, tato spolupráce dobře funguje a v případě potřeby můžeme pacienty přesunout jinam. V minulých týdnech jsme ještě mohli pomáhat jiným krajům, kde situace byla ještě vypjatější, toto ale nyní víceméně padá, protože sami se dostáváme na hranu kapacit. Kapacita každého systému má někde strop a pakliže ji vyčerpáme, nejde ho mávnutím nějakého kouzelného proutku dál navyšovat. A příliš mnoho rezerv už nyní ten systém nemá. A my se musíme snažit, uděláme pro to vše, abychom stropu nedosáhli.

Jak dlouho se dá takový nápor, který lékaři a sestry zažívají v posledních měsících a týdnech, ještě vydržet?
Už se to táhne několik měsíců. Všichni už si na to trochu svým způsobem zvykli a jsou v takové apatii a čekají, co bude. Nějak se ani neupínají k tomu, že by to mělo brzo skončit. Je to hodně vysilující, jak fyzicky, tak psychicky.

Co je horší? Fyzická námaha a vyčerpanost nebo ta psychická únava?
Jednoznačně nejhorší je z mého pohledu to psychické vyčerpání a absence naděje, že by to mohlo nějak rychle skončit. Naopak nyní je výhled, že se to spíše ještě zhorší.

Jak jste na tom aktuálně se sestrami a lékaři, máte hodně nakažených? Nebo už pomohlo očkování zdravotníků? Projevilo se?
Počty nakažených zdravotníků napříč krajem klesají. Nepochybně je to důsledek očkování. Jsme za to rádi a řešení té situace to nepochybně pomáhá.

Lékařů ani sester ale určitě stále není tolik, kolik by bylo potřeba.
V případě pacientů v nejtěžším stavu v resuscitační péči, kam spadá řada těch těžkých covidových pacientů na jednotkách intenzivní péče, by v ideálním případě na dvanáct lůžek mělo být devět, deset, možná jedenáct sester. V tuto chvíli, na některých směnách, máme na dvanáct lůžek sestry čtyři nebo pět.

Co by vašemu oddělení nejvíce nyní pomohlo? Nějaký krok od vlády například?
Nyní je nezbytně nutné, aby nadále fungoval národní dispečink lůžkové péče, tak jak funguje teď, velmi dobře, abychom případně pro naše pacienty byli schopni zajistit v případě potřeby lůžka v jiném kraji. A v případě, že bude tento mechanismus vyčerpán, aby mohla být využita nabídka Německa na přesun určité části pacientů k nim. To by mohlo pomoci.

Z některých nemocnic po republice zní hlasy o omezování péče, selekci pacientů. Nehrozí toto i u nás, například na vašem vytíženém oddělení?
Já z principu tuto terminologii, tak jak ji někteří kolegové v Karlovarském kraji používají, slova jako „selekce”, nemám rád a z principu ji odmítám. My v tuto chvíli v Ústeckém kraji poskytujeme veškerou péči, kterou pacienti potřebují. Poskytuje se v pořadí priorit péče. To znamená, že za všech okolností se nejdříve staráme o pacienty, kteří jsou ohroženi na životě v řádu minut, poté o pacienty, kteří jsou ohroženi v řádu hodin, následně dnů, týdnů a měsíců. To je standardní postup, staráme se v intenzivní péči vždy o všechny pacienty, kterým může naše péče něco pozitivního přinést. O všechny, u kterých existuje naděje, že se jejich stav tou intenzivní péčí zlepší. V Ústeckém kraji mohu říci, že rozhodně k žádné „selekci" pacientů nedochází a věřím, že ani docházet nebude, že budeme postupovat tak, abychom byli schopni péči zajistit.

Kromě starších a nemocných pacientů, u nichž je nejčastější závažný průběh, hlásí některé nemocnice i zvýšený počet poměrně mladých lidí s nejtěžším průběhem. Je to i vaše zkušenost?
To je trochu ošemetné, vzít osobní dojem ze skladby pacientů na vlastním oddělení za nějaký prokázaný trend. Ale ano, i my máme poslední dobou pocit, že vidíme i pacienty mladší, kteří mají těžký průběh covidu-19. Že jich vidíme více, než jsme viděli třeba na jaře nebo při té podzimní vlně. Na základě těchto našich pozorování ale nelze dělat žádné závěry, na to by byla potřeba analýza nějakého širšího souboru dat. Nadále platí, že naprostá většina lidí covid-19 prodělá s lehkým průběhem, část lidí dokonce zcela bezpříznakově. A také dál platí, že v intenzivní péči a v tom těžkém stavu zpravidla končí lidé již velmi nemocní, často lidé vyššího věku.

Dlouhodobě se říká, že úmrtnost na intenzivních lůžkách s koronavirem je zhruba třetinová. Objevily se ale názory, že v poslední době, možná s příchodem nových mutací, se riziko úmrtí zvyšuje. Jak je tomu u vás na oddělení?
Mortalita pacientů na covid-19 na naší jednotce intenzivní péče je 27 procent. To znamená, že zhruba tři čtvrtiny lidí, kteří se k nám do intenzivní péče dostanou, jsme schopní uzdravit a vrátit do života. Jsou to čísla z dosavadního průběhu, nepochybně se budou ještě měnit, možná budou o něco málo vyšší. Ale zatím u nás nepozorujeme nějaký trend k vyšší mortalitě.