Zuzana Vuová: Pracovat pro OSN je pro mě obrovská čest a celoživotní sen

Po mnoha letech jste na delší dobu v Mostě. Proč?
Kvůli pandemii Covid-19 se v březnu uzavřely kanceláře OSN v Nairobi a přes noc jsme začali fungovat virtuálně. Bylo nám také umožněno pracovat mimo Keňu, po mnoha letech v zahraničí jsem se tedy mohla na několik měsíců vrátit domů do Mostu.

Jaké to pro vás je, být znovu ve vašem rodném městě?
Je to příjemné zpestření v těchto nepříjemných a nejistých časech. Mám samozřejmě obrovské štěstí, že mi tato pandemie nevzala práci a soucítím s těmi, kteří takové štěstí neměli. Protože zde nejsem na týdenní dovolené jako obvykle, nemusím spěchat, objíždět přátele a rodinné známé. Kromě práce se snažím žít více uvědoměle, věnuji čas rodině, čtení, chodím na procházky, objevuji krásy Resslu. Život je teď jiný, pomalejší, je to moc fajn.

Vracíte se jinak do ČR ráda?
Moc ráda! Víte, co mi kromě rodiny a přátel nejvíce vždy chybí? Chléb, kachna a medovník. (smích) Dále pak český humor a určité charakteristiky českého národa, více sebeironie u jiných kultur jen tak nenajdete. A samozřejmě mámino vietnamské jídlo.

Roušky jsou zpět! Nového nakaženého koronavirem hlásí i Lounsko

Nedávno jste se objevila v knize Kapky na kameni (Albatros) o 50 československých rebelkách. Zkuste nám přiblížit, o co jde.
Jedná se o rodinnou knížku, respektive knížku pro děti a nejen dívky. Zobrazuje životy padesáti stále žijících nebo už zesnulých českých a slovenských žen, z jejichž životních příběhů se můžeme inspirovat. Je inspirována americkým bestsellerem Good Night Stories For Rebel Girls. V knize najdete známé i méně známé osobnosti, které uspěly třeba v oblasti umění, medicíny, sportu nebo politiky. Zmínila bych například Martu Kubišovou, Věru Čáslavskou, Martinu Sáblíkovou, Františku Plamínkovou a další. Baví mě záběr profilů těchto žen a to, že už dávno nemusíme jenom číst o princezničkách, které potřebují zachránit, ale jdeme s dobou.

Jak jste reagovala, když vás do něj chtěly autorky zapojit?
Nevěřícně. Zasloužím si v té knížce vůbec být? Asi se to jinak nedá popsat. V knize jsem jedna z těch mladších, takže cítím velikou zodpovědnost, abych dostála té chvály a abych smysluplně jednala teď i v budoucnu. Ale pokud můj příběh pomůže následovat své cíle, zlepšovat životy ostatních, tak budu skákat radostí. Mnohem zajímavěji na to reagovali moji rodiče, když jsem jim tu novinku poslala v SMSce, tak mi na to odepsali strohé „OK.“ Vždy mě drží nohama pevně na zemi (smích).

Jste jedinou ženou z Mostu, která se v knize objevila. Co to pro vás znamená? Reprezentaci?
Samozřejmě, je fajn vidět Most zastoupený a že se o něm v mém příběhu vypráví, snad to zlehčí tu jinak poměrně negativní rétoriku kolem našeho města. Chtěla bych ale také zdůraznit, že silných, zajímavých a šikovných žen je z Mostu a okolí více. V Knížce je třeba také aktivní Eman Ghalebová z Teplic. Jak by vám ale potvrdily autorky této knihy, do finální verze Kapky na kameni se mohla vejít jenom padesátka příběhů, ale těch „rebelek“, z kterých vybíraly, bylo násobně více. Snad se jim dostane prostoru v budoucnu.

Jaké pro vás bylo dostat se do OSN jako první česká mládežnická delegátka?
Neskutečná čest. Už delší dobu jsem se věnovala práci s mladými lidmi a zajímala mě tématika i politika OSN. Je super, že Česká republika tento program pro mladé delegáty do OSN má, ukazuje tím, že vláda důvěřuje mladým lidem a uvědomuje si důležitost jejich zastoupení v rozhodovacích systémech. Pro mě to byla o to srdečnější záležitost, že vietnamská menšina není v politice a diplomacii dostatečně zastoupena a bylo fajn tedy bourat tyto bariéry.

Začala soutěž o Strom roku, finalista ze Stroupče má výstavu

Jaký je rozdíl mezi prací mládežnické delegátky a zaměstnankyně OSN?
Velký. Jako mladá delegátka jsem měla mandát zastupovat českou mládež a být součástí české diplomatické delegace při OSN. Do této role jsem byla vybrána Českou radou dětí a mládeže, ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy a ministerstvem zahraničních věcí. V New Yorku a Ženevě jsem se účastnila zasedání týkajících se mládeže, měla jsem projev jménem ČR před diplomaty z celého světa a jednala jsem o rezoluci české mládeže. V současné době jsem v mezinárodní veřejné funkci a nezastupuji žádný určitý stát. Musela jsem projít složitým a přes rok a půl trvajícím přijímacím procesem vedeným OSN. Má náplň práce spočívá ve zlepšování znalostí a dovedností veřejných činitelů v otázkách urbanizace, a to skrze školení a jiné aktivity.

Většinu času nyní trávíte v Nairobi. Jak vypadá váš den? Nám v Česku se to jen těžko představuje.
Má rutina není zas tak nepředstavitelná. V Nairobi oproti mnoha místům v Česku chybí spolehlivá hromadná doprava a poněvadž neřídím, spoléhám se ráno na mobilní aplikace dopravních přepravců nebo na pár řidičů, které už dobře znám. Složitější je to během dešťové sezony, kdy se zatopují silnice a je leckdy těžké se po městě pohybovat. Po práci chodím cvičit a během večerů si ráda s přáteli zajdu na živou africkou hudbu nebo na nyama choma, místní verzi grilovaného masa. Víkendy a dovolené v Keni jsou velmi jiné, než na co jsme zvyklí. Můžete si zajet na safari za žirafami, zebrami nebo slony, jet kempovat k vodě, kde je vaším největším nebezpečím agresivní hroch, nebo na hory, kterých tu je nespočet.

Co bylo vaší motivací odjet tak daleko od domova?
Vždy jsem tušila, že mimo hranice Mostu existuje velký svět rozličných kultur a národů, které jsem chtěla poznat a skrze moji lásku k cizím jazykům dále sbližovat. Když jsem pak měla šanci vyjet na roční výměnný pobyt do USA, neváhala jsem a představila tento plán rodičům. Vděčím jim za to, že mě v šestnácti letech nechali vyjet a podpořili mě v tom. Od té doby uplynulo dvanáct let a ta touha objevovat mě stále nepřešla, i když rodičům už dochází trpělivost a ptají se, kdy se hodlám usadit (smích).

Kterými jazyky mluvíte?
Odmalička vietnamsky a česky, teď skoro výhradně anglicky. Díky studiu románských jazyků na vysoké škole ještě španělsky a francouzsky. A poslední dva roky docházím čtyřikrát týdně na kurz arabštiny.

Letní obloha nabídne pozorování planet i roje Perseidy. Vyrazte se na ně podívat

Jak se dá skloubit práce v diplomacii a mezinárodním rozvoji a osobním životem?
Dle mého není vždy jednoduché zkombinovat takovou kariéru s partnerským či rodinným životem. Představte si, že nebudete vědět, v jaké zemi za pár let budete či jestli bude mít váš partner povolení pracovat tam, kde budete sloužit. A pokud ano, řešíte, jestli si práci vůbec najde. Pokud máte děti, tak je otázka, jak se poperou s novým prostředím každých pár let a odloučení od přátel. Taková je realita mnoha kolegů, které znám, a zatím nemám odpověď, ideální řešení. Má to i své plusy a beru to jako součást mého života, ale nechávám si dveře otevřené pro případ, že se mé priority do budoucna změní.

Jak moc je pro vás vietnamská kultura důležitá?
Čím starší jsem, tím více. V mládí to bylo těžké, když se vám děti posmívají, doteď si pamatuju, jak jsem se vždy zpotila a zrudla, když mě spolužáci nebo cizí lidé nazývali vším možným ošklivým. Teď můj původ vnímám jako krásnou součást mého života; představte si, že můžete přecházet z jazyka do jazyka a hladce splynout v různých prostředích. Tento dar mi mé česko-vietnamské kořeny daly. Teď se snažím ty roky studu za můj původ dohnat a více se učit o původu mé rodiny a o vietnamské kultuře celkově. V zahraničí pyšně říkám, že jsem Češka, ale neopomíjím historii vietnamské komunity v Čechách.

Máte nějaký dlouhodobý cíl, za kterým si jdete?
Pro mě bude vždy důležité, aby to, co dělám, mělo smysl. Dokud se sama rozvíjím a přispívám ke zlepšování životu lidí a komunit, tak budu spokojená. Před pěti lety jsem si ani ve snu nemyslela, že bych se někdy přestěhovala na Blízký východ nebo do východní Afriky. Nakonec se z těchto misí vyklubaly nezapomenutelné životní vzpomínky a kariérní zkušenosti. Takže konkrétní plány do budoucna nemám, nechávám to osudu a těším se na to, jaká dobrodružství mi život připraví.

Eliška Ratiborská