Takhle milí ale nejsou zdaleka všichni. „Ještě mě nikdo nenapadl, ale už se mi stalo, že si přede mnou pán dělal dobře,“ začervenala se usměvavá komisařka, která se představila iniciály R.L. Celé jméno si zveřejnit nepřála. „Nepotřebuju, aby si o mě všichni povídali,“ vysvětlila.

„Kolegyně nerada vzpomíná také na to, jak musela vypisovat prázdné formuláře v bytě plném švábů. Nic pěkného,“ přidala pracovnice pošty také jednu cizí historku a dodala: „Nadávky jsou poměrně běžné, spoustu z toho, co při pochůzkách slyším, bych v novinách ale radši neprezentovala.“ Snažím se tedy zjistit, co lidi při přebírání sčítacích dotazníků nejvíc zajímá. Překvapivě to nejsou praktické otázky, ale převládá ironie a pohrdání. „Nejčastěji se lidé ptají kdo takovou hovadinu vymyslel, jestli to musí vyplnit a že to určitě stálo hodně peněz. Často nás posílají někam, slušně řečeno,“ vyprávěla mladá pošťačka.

Od sedmého března takhle tráví každý den. „Do práce chodím na pátou ranní, v půl druhé se vracím z roznášky, vše vyúčtuji a vyrážím „sčítat“,“ popisovala doručovatelka svůj pracovní den. S roznáškou formulářů je hotová většinou v sedm večer. Když si lidé chtějí povídat, tak taky až v osm.

V práci tak tráví až patnáct hodin denně. „Jestli takhle někdo z nás tráví 24 hodin a na poště i spí? To se musíte obrátit na naší tiskovou mluvčí,“ znejistěla komisařka. Sčítací formuláře roznáší dobrovolně, kdyby se ale mělo sčítání za měsíc opakovat, znovu už by do toho nešla. „Je to časově hodně náročné a člověk se musí obrnit. Usmívat se celý den není žádná legrace,“ zakončila sčítací komisařka, posunula na rameni těžkou tašku plnou formulářů a vydala se do vedlejšího vchodu.

„Dobrý den, sčítací komisař.“