Obrovská jednota Čechů, zajímavé protisovětské akce, ale také slzy, hrůza a konec slibně rozjetých kariér. Tak vzpomínají na události v Žatci v srpnu roku 1968 pamětníci.

Zajímavou besedu s pamětníky uspořádalo žatecké muzeum. Pozvalo tři muže a jednu ženu, každý měl tehdy jiné povolání i postavení, jedno je přesto spojovalo. Nesouhlasili se vstupem okupantských vojsk.

„Byli jsme před srpnem plni nadějí. Lidé se přestali bát mluvit, dokonce se odvážili i kritizovat,“ připomněl uvolnění a demokratizaci tehdejších poměrů i na Žatecku Jiří Cihla, který v té době byl ředitelem Střední všeobecně vzdělávací školy, dnešního Gymnázia v Žatci.

I když už od invaze „spojenců“ uplynulo čtyřicet let, vzpomínky na srpnové události roku 1968 vzbudily mezi diskutujícími i diváky nejrůznější emoce. Některé křivdy ještě nejsou zapomenuty.

„Dvacátého srpna jsem se vracela z Ruska. Ještě jsme se tam tehdy bavili, jak je dobré, že se poměry uvolňují. Byli jsme jedním z posledních letů, který do Československa letěl, na letišti už věděli, že se něco bude dít,“ začala vyprávění o osudném dni našich dějin Galina Roháčková, tehdy občanka Sovětského svazu, která ale už dlouho žila v Československu a cítila se být Češkou.

„V noci nás probudil telefon, volali manžela, aby okamžitě přišel na velitelství. Myslel si, že vědí, že přijel domů a dělají si z něj srandu. Myslel, že jen chtějí, aby jim přinesl flašku vodky. Tři dny pak nepřišel domů.“

Dnes už se tomu učitelka ruského jazyka jen směje. Tehdy ale nevěděla, co bude dál. Ráno všechny probudil ohromný rámus a neklid. „Hned mi volal pan Cihla ze školy, abych nechodila. Chtěli mě chránit před útoky lidí, přeci jen jsem byla Ruska, tehdy nepřítel všech lidí. Ohromně mě tehdy podrželi žáci,“ dodala Roháčková.

Její manžel, vysoce postavený důstojník Československé lidové armády Stanislav Roháček, přijel do Větrušic na velitelské stanoviště armády v dobré náladě. Nevydržela mu dlouho. „Všichni zdrceně na radarech sledovali, jak sem přilétávají sovětská letadla. Byla to lavina.“

Hlášení, že ve směru od Mostu přijíždějí tanky i na Žatecko na sebe nenechalo dlouho čekal. Město bylo ze strategického hlediska hodně důležité, bylo tu letiště a další vojenské posádky. „Vyrazili jsme zjistit co se děje. Narazili jsme na sebe u Velemyšlevsi. U letiště pak chtěli, abychom uvolnili hangáry. Řekli jsme jim, že si hangáry musí vzít silou,“ popisuje noční události tehdy podplukovník Roháček.

Dostalo se mu, jak později zjistil, pravdivé odpovědi. „Když jsme se vrátili na velitelství, byl tam už sovětský generál, který velel. Jeho slova zněla jasně. Nejen že nám dáte hangáry, ale i byty dostaneme, my tu zůstaneme.“

Z velitelství armády přišel rozkaz nijak sovětským vojskům neodporovat. Stanislav Roháček vyvrátil také domněnku, že by se někde na Žatecku střílelo. „Mezi vojsky k ničemu takovému nedošlo,“ říká, ale jedním dechem dodává, že k tomu nebylo daleko. „V armádě byl vůči Sovětům silný odpor. A například žatecký tankový pluk chtěl proti okupantům vyrazit. Viselo to na vlásku. Pak ale přišel z divize tvrdý příkaz, nic takového nedělat. Tanky tak nevyjely, bůhví, co by se pak stalo,“ prozradil bývalý důstojník.

I na Žatecku obyčejní lidé dělali co mohli, aby pobyt Sovětům co nejvíce znepříjemnili. Pamětníci vzpomínali například na to, že centrem odporu v Žatci se stal tehdejší Dům pionýrů, kde se vyráběly protisovětské letáky, které pak rozváželi dobrovolníci na motorkách a kolech. „Všude byly protisovětské nápisy. Pamatuji si, jak jsem chodil a radil, jak se co píše,“ smál se ruštinář Cihla.

I studenti tehdy strhávali názvy ulic a směrníky na silnicích často ukazovaly opačně. „Byla to úžasná jednota. Vzpomínám si na takzvané sexy útoky. Skupinky mladých děvčat si vzaly minisukně a naoko sváděly sovětské vojáky. Záměrně je zdržovali a ostatní jim mohli provádět nejrůznější věci,“ přidala se Galina Roháčková.

Nedostatková byla pro Sověty také obyčejná voda. Lidé jim žádnou dát nechtěli. „Na žatecké letiště ji například dovážela letadla z Německa. Nikdo jim neřekl, kde jsou hydranty a uzávěry vody. Byli bezradní,“ připomněl její manžel.

Po několika měsících ale přišlo tvrdé dopadnutí. Sověti vydrželi a mnozí Češi začali otáčet. „Odvolali mě z funkce ředitele, učit jsem ale mohl. Jiní takové štěstí neměli. Horší ale byla pomsta na dětech. Měli velké potíže při studiích,“ svěřil se bývalý ředitel gymnázia Jiří Cihla.

Žatec po srpnu 1968 přišel také o možnost stát se opět okresním městem. „Vše se uvolňovalo, mluvilo se o tom. Komise dokonce připravovala plán na opětovné rozdělení okresu Louny. Po srpnu byly ale všechny plány smeteny, stihl to tenkrát z dalších měst, které o to usilovaly, jen Velký Krtíš,“ uvedl Josef Zábranský, který tehdy místopředseda Okresního národního výboru v Lounech. Protože ale s okupací nesouhlasil, šel poté z místa na místo. „Z těch co to nejvíce odsuzovali, se pak stali největší přívrženci Sovětů. Já jsem ale dále nesouhlasil, musel jsem tedy odejít. Několik měsíců jsem hledal práci a chodil z podniku do podniku,“ dodal muž, který se stal po revoluci v roce 1989 už podruhé žateckým starostou.