Koděrová, která dnes bydlí v Lužci na Podbořansku, začala v roce 1989 dálkově studovat Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Tehdy bydlela a učila v Raspenavě na Liberecku. „V pátek 17. listopadu jsem si jela do Prahy zařídit věci spojené se školou. Na fakultě mě oslovili studenti, abych šla s nimi zavzpomínat na Palacha na Albertov. Vyrazila jsem. Proběhly tam nějaké proslovy a pak někdo začal vykřikovat, že se jde dál. Šla jsem se spolužáky z vyššího ročníku, bylo to takové euforické,“ zavzpomínala na tehdejší události dnešní učitelka oboru aranžér Obchodní akademie a Střední odborné školy Generála Františka Fajtla v Lounech.

„Nacházela jsem se na konci průvodu, na jeho začátek nebylo vidět. Jen transparenty a vlajky. Provolávala se hesla. Pamatuji si třeba Jakeše do koše. To se mi líbilo, to se rýmovalo,“ přiblížila.

Na Národní třídě se podle jejích vzpomínek začali lidé v davu tlačit, nastal zmatek, nebylo kudy odejít. „Nemohla jsem se vůbec hýbat a skoro ani dýchat. Začali jsme panikařit, bylo to děsivé, slyšela jsem pláč,“ vylíčila.

„Pojď, zdrháme“

Zmačkaná v davu s batůžkem na zádech jí nezbylo nic jiného než čekat, co se bude dít. Najednou ji začal tahat za batůžek a bundu nějaký kluk. Neznala ho. „Pojď, pojď, zdrháme,“ křičel na ni. „Nějaký člověk ho srazil k zemi, ale rychle se postavil. Doběhli jsme ke dveřím domu, kde na nás nějací starší lidé křičeli, ať jdeme dovnitř do bytu. Šedovlasá paní s bělovlasým pánem. Byli tam i další demonstranti,“ popsala dramatické okamžiky.

V bytě slyšeli houkačky, křik, z okna viděli chaos na ulici, kde bezpečnostní složky rozháněly demonstraci násilím. „Strašně jsem se bála. Nechtěla jsem, aby se jsme se z toho okna vůbec dívali, aby si někdo všiml, že v tom bytě jsme. Aby si pro nás nepřišli,“ netají se svým tehdejším strachem.

Jakmile se situace uklidnila, z bytu všichni odešli. Zuzana Koděrová šla rovnou na vlakové nádraží a ze strachu jela domů. „Ten kluk mě tehdy zachránil. Hledala jsem ho i prostřednictvím televizního pořadu Pošta pro tebe, dodnes ale nevím, kdo to byl,“ přemítá po 30 letech.

Libuše Havrlantová z Loun v roce 1989 pracovala v tamní knihovně. V pátek 17. listopadu 1989 byla také přímo na Národní třídě, i když ne na demonstraci. „Jeli jsme do Prahy s celou rodinou na divadelní autobusový zájezd do Laterny Magiky. Před představením jsme šli na večeři do bistra. Když jsme vyšli ven, na ulici byl kordon policistů a přes něj jsme viděli vlajky demonstrantů. Po představení už bylo po všem. Ulice byla bílá od rozšlapaných svíček, v kalužích byla krev. Tehdy jsem věřila tomu, že tam mohl někdo umřít,“ podotkla.

Na výstavě k 17. listopadu, která aktuálně probíhá v Oblastním muzeu v Lounech, se nacházejí vstupenky na ono tehdejší představení v Laterně Magice nebo svíčka, kterou na Národní třídě po jeho skončení Libuše Havrlantová sebrala ze země.

Výstava k sametové revoluci

Také v Regionálním muzeu v Žatci probíhá výstava, která je spojená s událostmi sametové revoluce ve městě. Na její čtvrteční vernisáži se vzpomínalo na tehdejší dobu. Promluvili pamětníci listopadových událostí v Žatci. Vladimír Valeš popisoval svůj zážitek ze zatčení poté, co v kině na Moskvě přečetl pražské prohlášení studentů a Občanského fóra i to, jak jeho přátelé před policejní stanicí v Dlouhé ulici skandovali za jeho propuštění. Zmínil i nejistotu příslušníků tehdejší Veřejné bezpečnosti, kteří nevěděli, jak se vlastně zachovat. „Dnes to možná vypadá, že to byla legrace, ale my jsme měli opravdu strach,“ upozornil Valeš.

K organizátorům protestních akcí v Žatci patřil také Jaroslav Rosenkranz, který tehdy s dalšími lidmi vylepoval protikomunistické letáky. Jejich podstatnou část získal 23. listopadu u Lidového domu v Žatci. „Tehdy se tam konal Večírek pro pány, kam jako hosté přijeli zpěvák Karel Zich a fotbalista Ladislav Vízek. Po akci jsme s nimi diskutovali, dostali jsme další informace o pražských událostech. Auto měli plné letáků, které jsme přeložili k nám a pak to vylepovali,“ zavzpomínal Rosenkranz.

Na odvahu tehdejších iniciátorů různých akcí upozornila při vernisáži ředitelka muzea Radmila Holodňáková. „Všichni si zaslouží uznání, protože nikdo nevěděl, jak to bude dál a ten strach z následků nemohl chybět. Možná i strach způsobil, že se lidé báli události fotit, existuje velmi málo fotografických dokumentů z té doby,“ řekla. S obdobnou potíží se museli vypořádat i při přípravě výstavy v Lounech.

Tomáš Kassal