Tužka za míč. Redaktor Deníku Jan Pechánek zkusil kurz kreslení. Funguje

Tohle byla výzva s velkým V! Jsem sportovní novinář, amatérský fotbalista a trenér dětí, který většinu volného času tráví na hřišti. Možná právě proto jsem při nerozhodnosti a váhání svých kolegů kývl na nabídku zúčastnit se dvoudenního kurzu kreslení v Ústí nad Labem pod ateliérem Mozaika.

Ačkoli jsem v minulosti neuměl nakreslit zhola nic a do kapsy by mě strčil žák prvního stupně základní školy, šestnáctihodinový dril se vyplatil a přinesl to, co slíbil. Zlepšení.

Ateliér Mozaika sídlí v Praze a kurzy kreslení mnoha typů nabízí v Česku i na Slovensku. V ústecké Fakultní základní škole České mládeže šlo o Kurz kreslení „pravou“ mozkovou hemisférou. Zavítalo na něj šestadvacet odvážlivců, s minimálními zkušenostmi jsem si logicky vybral kategorii začátečníků.

Vše ukázal portrét 

„Na úvod kurzu nakreslíte portrét vámi vybraného obličeje. Stejný portrét si zkusíte i na konci kurzu a garantuji vám, že rozdíl mezi kresbami bude znatelný,“ zněla první slova lektorky Kláry Koldové, která lekci vedla společně s asistentkou.

Na doporučení, že ženy se kreslí snáze, jsem sáhl po fotografii něžnějšího pohlaví. Výsledek? S domněnkou, že se ze mě stal v pětadvaceti letech nový da Vinci, jsem se rychle rozloučil. Rozporuplné pocity klidnil alespoň fakt, že jsem nebyl sám, kdo se při pohledu na svoji práci zděsil.

Po prvotině jsme se vrhli do vylepšení dovedností. Po krátké teorii následovaly premiérové pokusy, které se už daly nazvat dílem, muflon vypadal jako muflon a kůň jako kůň. Kreslení vzhůru nohama mě také neodradilo od další práce.

Veterináři čipují psy ve velkém, za dva měsíce je to povinnost

První den, byť náročný, uzavřelo učení stínování, ze kterého ústila kresba dívčího copu a kresba vlastní ruky v námi vybrané pozici. „Je to dobré, ale podívej se, kloub ruky máš takhle a ty ho kreslíš jinak,“ upozornila mě asistentka. Namíchla mě, protože jsem měl jistotu, že je to dokonalé. Přestože šlo o milimetry, část ruky dělám pečlivě znovu. Mezitím jsem upřímně nabyl dojmu, že devadesátiminutový fotbalový zápas je nic oproti tomu, co jsem absolvoval o posledním víkendu.

Druhý den vše směřovalo k znovunakreslení portrétu. Postupně jsme se seznámili se všemi částmi obličeje a s tím, jak na ně. Už při tvorbě závěrečné kresby bylo patrné, že bude lepší. Přestože jsem nestihl všechny detaily tak, jak bych chtěl, lektorka i ostatní mi v hodnocení vysekli poklonu. Ta byla ještě větší, když přítomní zjistili, že portrét vytvořil „sporťák,“ který v minulosti nikdy nekreslil.

„Klobouk dolů. Já si celou dobu myslela, že kreslíte pravidelně. Opravdu je za vámi vidět kus poctivé práce,“ pokračovala v pozitivech lektorka Klára. I mě se zhostil pocit radosti z hotového portrétu. Přitom ještě před několika hodinami bych sám nevěřil tomu, že zvládnu obstojně nakreslit tvář člověka.

Jan dostal na frak, jménům mezi dívkami vévodí Eliška

Co jsem zjistil? Že se kreslení dá naučit. I když vlastně nemáte talent. Stačí trocha citu a přemýšlení, hodně trpělivosti a porce úsilí. A několik pomůcek, s jednou tužkou a jednou gumou pohoříte.

Přestože je mi stále bližší míč než tužka a o víkendu se znovu budu na fotbalovém hřišti prát o další body i přesto, že mě spoluhráči nově přezdívají „pastelko“, rozhodně nešlo o ztrátu času. Díky Mozaice jsem se zdokonalil v něčem, co u mě bylo na okraji zájmu. Stačilo jen sebrat odvahu a chtít.