Medailonky postupně přibývají na kanále YouTube Volyňské kořeny a na internetové stránce Paměť národa. „Začali jsme natáčet loni v říjnu a zatím máme 58 medailonků pamětníků z celé České republiky. Kolik jich bude celkem, uvidíme. Záležet bude na čase, penězích a kondici pamětníků, někteří jsou už dost staří,“ sdělil autor projektu Stanislav Sabol. „Důležitý je každý pamětník. Při natáčení vypráví o sobě, rodině, své vesnici, ze které pochází, o cestě zpět do Čech a začátcích v původní vlasti. Češi na Volyni vybudovali z ničeho celé vesnice, prošli několika těžkými historickými obdobími, což se na nich projevilo. Jsou to nesmírně pracovití a houževnatí lidé,“ popsal Sabol.

Zaujalo ho například vyprávění muže, který se jako 10letý hoch přidal ve druhé světové válce k partyzánům na Ukrajině, nebo ženy, která přežila vypálení Českého Malína. „Co mají vyprávění společného? Pamětníci se shodují, že nejdůležitější je láska a soudržnost mezi lidmi,“ dodal.

Autor projektu podle svých slov plánoval, že ročně natočí šest až deset vzpomínek. Za necelý rok jich ale vznikla šedesátka. „Je to díky výbornému týmu lidí, který mám kolem sebe v jednotlivých regionech. Hodně mi pomáhají,“ vysvětlil.

Na Podbořansku jsou to Edita Langpaulová a Romana Havrdová. 

„Je mi velkou ctí, že se mohu účastnit tohoto projektu. Za spolupráci patří všem pamětníkům poděkování a velmi si vážíme jejich trpělivosti,“ řekla Romana Havrdová. Během natáčení slyšela mnoho krásného i bolestného. „Porozuměla jsem přátelství, které lidi na Volyni pojilo, poslouchala jsem o smrti a utrpení, které přinesla válka. Pochopila jsem, jak tvrdě volyňští Češi pracovali, aby změnili krajinu v úrodný kraj, a jak si po desetiletí života na Volyni dokázali zachovat český jazyk, kulturu a lásku k vlasti. Ta pro ně byla nejcennější hodnotou,“ dodala.

„Pamětníky vyhledáváme mezi členy našeho sdružení, kterých máme sedm desítek. A na různá doporučení,“ vysvětlila Edita Langpaulová z podbořanské organizace Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (SČVP). Pomáhají ředitelé domovů pro seniory v Podbořanech a Žatci a další dobrovolníci.

V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska do oblasti Volyně na dnešní Ukrajině téměř 16 tisíc Čechů. Důvodem jejich odchodu byly těžké životní podmínky v českých zemích a zvěsti o prosperitě v ruské říši, kde bylo velké množství nevyužité půdy. Po skončení druhé světové války se mnozí volyňští Češi vrátili do původní vlasti. „Byly to negativní zkušenosti z války, útlak ze strany sovětských úřadů i ukrajinský nacionalismus, co přimělo Čechy k návratu do vlasti,“ připomněla předsedkyně SČVP Dagmar Martínková.

Mnoho volyňských Čechů dobrovolně vstoupilo do 1. československého armádního sboru, aby své původní vlasti pomohli navrátit svobodu. Po druhé světové válce z Volyně přijelo do Čech a na Moravu zhruba 40 tisíc osob; většinu z nich tehdejší úřady usídlily na území, která museli opustit sudetští Němci.

Centrem jejich návratu bylo také vlakové nádraží v Žatci, kam první transport přijel počátkem roku 1947. Mnozí volyňští Češi se usadili ve městě a okolí. Přímo v Žatci nese jedna z ulic název Volyňských Čechů, ve městě je památník obětem Českého Malína, v Podbořanech je zase Muzeum Volyňských Čechů.