Šest let restaurací bez kouře. Lidé v hospodách si pochvalují, že nesmrdí

Při projednávání zákazu panovaly obavy z toho, že nastane prudký odliv zákazníků kuřáků, neboť cigareta byla u piva běžnou záležitostí. „První pokles výroby piva jsme zaznamenali po zákazu kouření v restauracích,“ řekl sládek soukromého pivovaru Na Rychtě Pavel Rottenborn v Ústí nad Labem. Ovšem později se situace stabilizovala a v současnosti je většina stolů v páteční a sobotní večery dopředu rezervována.

Purpurové středohoří. Pod kopečky kvete jetel inkarnát i mák setý, je to nádhera

Na otázku, zdali se zákaz kouření nějak projevil na návštěvnosti v hospodě, odpovídá Lenka Fritscheová provozující „nádražku“ v Úštěku. „Ne, o kouření to není a mně osobně zákaz vyhovuje, protože jsem nekuřák. Jiní hospodští by to možná přivítali, ale já si neumím představit, že bych znova vysypávala přeplněné popelníky. Chlapi jsou zvyklí chodit ven, v létě je to v pohodě a v zimě si prostě vezmou kabát. Doufám, že to už nikdy zpátky nepovolí,“ řekla Fritscheová.

Podobně hovoří i majitel ústecké restaurace U Vlastence Vladimír Nedvěd. „Je pravda, že po zavedení protikuřáckého zákona návštěvnost trochu spadla, ale 95 % lidí se vrátilo. Lidi si zvykli. Teď není problém, kouří se na zahrádce,“poznamenal.

Jiný pohled nabídla provozovatelka proslulé ústecké hospody U Hnáty Dana Zikmundová. V těsné blízkosti podniku jsou vysokoškolské koleje a před lety byla Hnáta proslavená studentskými mejdany, kde kuřivo bylo běžnou součástí. „Po vyhlášení zákazu kouření se návštěvnost paradoxně zvedla, protože začali chodit i lidé, kteří se právě kvůli kouření hospodám vyhýbali,“ pochvaluje si Zikmundová.

Obálky od Jana Saudka jsou umělecká díla. Roky je posílá rodačce z Roudnice

A co na to hosté? „Já byl v té době kuřák a uvítal jsem to,“ vyjádřil se Jan Rozehnal. „Kamarádi kuřáci jsou sami rádi, že při odchodu z restaurace nesmrdí. Sám jsem nekuřák a do hospody, kde se kouřilo, jsem chodil. Nebyly jiné možnosti. Měl jsem takzvané hospodské montérky, tedy oblečení, které jsem jinam nenosil. Visely vždy pár dnů na balkóně a stejně nevyčichly,“ konstatoval Zdeněk Ada.

„Nejdřív jsem to zažil v cizině. Tam mi připadalo divné vidět hlouček kuřáků před hospodou. Když to dorazilo k nám, byl jsem proti, ale docela jsem si pak zvyknul a dnes bych nevlezl do hospody, kde se kouří,“ zhodnotil situaci Rostislav Korejs.

Cesta na "cígo" jako rituál

Někteří z hostů by jsou i pro rozšíření zákazu kouření na další prostory. „Ještě by se to mohlo zakázat i přímo na zahrádkách,“ vyjádřila se Petra Beranová.
Strach z toho, že budou kvůli zákazu kouření hospody krachovat, se ukázal jako neopodstatněný. Velká část lidí si naopak pochvaluje vedlejší benefity. „Většina kuřáků, co znám, nakonec říká zhruba toto: vlastně jsem rád, vykouřím toho míň, nesmrdím, pivo líp chutná, ušetřím, a když jdeme na jedno cígo ven, je to obvykle příjemný rituál. Považovat bezohlednou aktivitu, která ohrožuje na zdraví i lidi, co s tím nemají nic společného, za svobodu podnikání, je hodně retro. Časy se mění, kdysi bylo normálních plno věcí, které jsou dnes společensky za hranou, a často je to dobře,“ shrnul situaci Robert Jíša.
V oblacích kouře

Přesto se najdou prostory, kde se stále kouří. Nejde však o restaurace, ale soukromé „kluby“. Covidová omezení podobná zařízení jen podpořila. Chlapi začali popíjet a pokuřovat po garážích, a když je teplo, tak na zahrádkách. Důvodem je kromě zákazů i prudce stoupající cena točeného piva, návštěvníci „klubu“ si tak vystačí s lahváči. „My nejsme hospoda, a jestli někdo kouří nebo ne, to neřešíme,“ řekl „výčepní“ jednoho z takových ústeckých podniků.