Německý Žatec rozhodně nevítal snahy o vznik československého státu, ale chtěl patřit k Rakousku

„Märzgefallenen“ neboli „Březnoví padlí“ – výročí, na které se téměř zapomnělo. V historii Žatce, ale i dalších bývalých sudetských měst, hraje ale významnou roli. Do Žatce tehdy přišla velká vojenská posádka, v řece skončila socha císaře Josefa II., přímo 4. března se naštěstí nestřílelo, ale vztahy mezi Němci a Čechy byly hodně vyostřené.

Celý, nakonec bohužel i krvavý, spor o pohraničí začal 28. října 1918, hned po vzniku samostatného Československa. Němcům, kterých bylo v Sudetech tehdy tři miliony, se nechtělo žít pod vládou Čechoslováků. „Němečtí obyvatelé nechtěli žít ve společném státě s Čechoslováky, kde by je museli poslouchat. Přišli by tak o své politické vedení, které do té doby měli. Proto se odmítali připojit ke státu, kde bylo hlavní město v Praze,“ říká k atmosféře v roce 1918 Jiří Kopica, ředitel žateckého muzea.

Třicátého října proto sudetští Němci vyhlásili po celé republice celkem čtyři provincie, které chtěli připojit k Rakousku. „Žatec patřil k provincii Deutschböhmen, jejíž vláda sídlila v Liberci. Tato vláda tehdy v podstatě řídila chod této provincie,“ připomíná Kopica s tím, že i v Žatci byli na začátku 20. století v drtivé většině Němci. Češi se počítali spíše na stovky.

Němci tehdy chtěli vznik provincií legalizovat prostřednictvím práva na sebeurčení národa. Argumentovali tím, že také Češi mohou mít díky tomuto právu svůj stát. „Vedení provinciálních vlád tehdy chtělo v Praze jednat s Rašínem, který byl jako jeden z mála v republice. Chtěli, aby je pražská vláda nechala v klidu a slíbila, že nebude dělat problémy se zásobováním. Rašín je ale tehdy ani nepřijal, uznal by tím totiž oprávněnost jejich existence,“ popisuje Jiří Kopica.

Také v Žatci nezaostávali němečtí politici ve velkých prohlášeních. Nadvládu Čechů tehdy nesli velmi nelibě. „Nikdy nepřipustíme, aby se Deutschböhmen dostalo pod cizí, českou nadvládu,“ řekl tehdy jménem německé sociální demokracie například žatecký radní Josef Barth.

Do země se tehdy také pomalu začali vracet legionáři z první světové války. Mezi lidmi proto bylo hodně zbraní, situace byla velmi napjatá. „Do pohraničí přišli českoslovenští vojáci, zakládali se nové posádky. Po sociální stránce se tím situace trochu uklidnila, bylo méně rabování, ale jinak docházelo pořád k nejrůznějším rozepřím,“ uvádí historik.

Do Žatce přišlo vojsko 6. prosince 1918 kolem šesté hodiny ráno. Kasárna byla zřízena v bývalé škole, dnešním sídle městské policie. Město obsadilo na šest stovek vojáků pěchoty, dragouni, sokolové, ale také 50 mužů na koních.

Starosta Anton Musch okamžitě protestoval proti „okupantům“. „Žatec, jako německé město, které existuje na základě práva na sebeurčení národa, pociťuje obsazení jako utlačování,“ řekl tehdy.

I přes nejrůznější půtky a zjitřené emoce mělo převzetí Žatce vojáky hladký průběh. Pátá válečná zima nikoho nelákala. Ve městě byl nedostatek potravin, šactva i obuvi, bujel černý trh. Navíc v Žatci řádila španělská chřipka, kvůli níž musely být už od poloviny října roku 1918 zavřeny všechny žatecké školy.

„Po příchodu vojáků střety neustaly. Naopak vojáci je často vyvolávali,“ pokračuje Jiří Kopica. Vojáci například strhli označení náměstí, které tehdy na radnici hlásalo, že stojíte na Kaiser Franz Josef Platz. Vojáci tam umístili ceduli s názvem Wilsonovo náměstí.

K největším česko – německým střetům došlo v Žatci 28. ledna 1919. V místech, kde dnes stojí nejmenší chmelnice na světě, byl tehdy pomník císaře Josefa II. Socha byla za pomoci železných řetězů stržena a vláčena přes náměstí k mostu. Nakonec byla svržena do Ohře. Celá akce byla završena zpěvem Čechů, hrou na harmoniku a salvou z pušek.

„Okamžitě si na tyto události stěžoval starosta Žatce. Do Vídně, kam uprchla provinční vláda, také pořád putovaly stížnosti na chování českých vojáků, na vyvolávání střetů, na týrání,“ uvedl Kopica.

Vyvrcholením česko – německých sporů byl v celé republice 4. březen 1919. Na konci února byly totiž v Rakousku volby, volební kampaň byla ale v Sudetech československou vládou zakázána.

Na protest uspořádali Němci 4. března obrovské protičeské manifestace. Také v Žatci se nepracovalo, k demonstracím se připojili všichni Němci bez rozdílu politického vyznání nebo sociálního postavení. České vojsko bylo tehdy i v Žatci v pohotovosti, ve městě se ale nakonec, na rozdíl od jiných měst, nic nestalo. Manifestace proběhla v poklidu.

Co následovalo? Ve Francii proběhly mírové rozhovory, jejichž výsledkem bylo konečné určení československých hranic, včetně Sudet. Nároky sudetských Němců posléze ztratily smysl, Němci se museli podrobit. „Potvrdil se tehdy velký vliv a um prezidenta Beneše. Podařilo se mu problém takříkajíc uklidit pod koberec. K takovému řešení přispělo také to, že ve světě prakticky nerozuměli tomu, co se u nás děje,“ dodal Jiří Kopica.

Přestože mezi „většinovými“ Němci po ohlášení rozhodnutí mírové konference zavládlo zklamání, připomínali si poté každý rok ve velkém počtu výročí 4. března 1919.

Naopak první výročí založení Československa oslavila před žateckou radnicí přibližně stovka Čechů s kapelou.

HISTORIE V REGIONU
BŘEZNOVÍ PADLÍ – 4. března 1919: přesně před devadesáti lety, 4. března 1919, vrcholily snahy tří milionů sudetských Němců, kteří nechtěli, aby o jejich osudu rozhodovala československá vláda v Praze, která po vzniku ČSR pomalu ovládala i pohraničí. Žádali proto připojení čtyř provincií k Rakousku. Spoléhali na právo o sebeurčení národa, podle kterého měli právo na vlastní stát i Češi a Slováci. Demostrace dosáhly vrcholu právě v březnu, v některých městech se dokonce střílelo, počet obětí přesáhl padesátku. Snahy o odtržení od Československa ukončilo až podepsání mírových smluv ve Francii, které definitivně určilo poválečné uspořádání v Evropě.

Střílelo se v sedmi městech, v Kadani bylo pětadvacet obětí

Ne všude proběhly manifestace 4. března 1919 v takovém „poklidu“ jako v Žatci a okolí. Historici nakonec napočítali na padesát mrtvých, nejvíce v nedaleké Kadani.

Celkem v sedmi městech v tehdejším Československu se 4. března 1919 umíralo. Historici uvádějí, že tehdy zahynulo 50 až 55 lidí. Nejhůře to dopadlo v Kadani. „U radnice se tehdy rozhořel spor o vlajku, která by měla být na radnici. Oba tábory se chtěly dostat do budovy, atmosféra byla hodně vypjatá,“ popisuje události, které se staly před devadesáti lety, historik Jiří Kopica.

„Během sporu o vlajku došlo k výstřelu. Nikdo už nezjistí, která strana střílela jako první. Na základě této rány pak vystřelil i voják z kulometu. Naneštěstí ale dávku zamířil na dlažbu, od které se střely odrazily do hloučku přihlížejících. Nešťastnou náhodou tehdy zemřelo pětadvacet lidí,“ popsal Kopica.

Výročí využil i Henlein, velké emoce vzbuzuje do současnosti

Výročí nepokojů německé části obyvatelstva využila před druhou světovou válkou i propaganda nacistů. Sudetští Němci si den před devadesáti lety připomínají dodnes, stále vzbuzuje nejrůznější emoce.

I po roce 1919, i když Sudety spravovala už pražská vláda, bylo pohraničí plné Němců. Ti se stále nechtěli smířit se skutečností, že patří k Československu.

Nejmarkantněji to bylo pak vždy znát právě okolo 4. března, kdy si sudetští Němci připomínali každoročně padlé z roku 1919.

Dvacetiletého výročí využil i jeden z předních nacistických vůdců a sudetoněmecký politik Konrad Henlein. Ve svých veřejných projevech z roku 1939 hojně toto výročí připomínal.

Živé je datum 4. března 1919 ovšem až do dnešních dnů. Sudetší Němci na něj nezapomněli a tragicky zesnulé oběti si připomínají dodnes.