Zpívání? Dá se určitě naučit, je ale potřeba ztratit ostych

„Zpívat se dá naučit. Zásadní je ztratit ostych. To platí jak u dětí, tak i u dospělých,“ prozradila v rozhovoru pro týdeník Lučan.

Oslavu 25 let fungování sboru jste měli před pár dny v divadle, jako host večera vystoupila známá zpěvačka Leona Machálková. Spolu se sborem zpívala jednu písničku, jaké to pro vás bylo?
Bylo to hrozně příjemné, paní Machálková byla milá. Na celou akci jsme měli pozitivní ohlasy.

Kdy a kde máte v plánu nejbližší vystoupení?
V době adventu na nás čeká tradičně několik vystoupení, zmíním vánoční koncert v pátek 13. prosince v žateckém kostele u kapucínského kláštera pod domovem pro seniory.

Jak vlastně Žatecký příležitostní sbor vznikl, byla jste u zrodu?
Sbor vznikl tak, že za mojí maminkou přišli bývalí a už dospělí členové někdejšího dětského sboru, které učila, že chtějí zpívat, ale že nemají kde. Tehdy jsem nebydlela v Žatci. K zakládajícím členům asi úplně nepatřím, ale na prvním koncertě sboru, který byl v kostele pod muzeem, jsem už před vánocemi před 25 lety zpívala.

Kolik lidí se ve sboru za to čtvrtstoletí vystřídalo?
Úplně přesně to spočítané nemáme. V současné době nás zpívá dvanáct, zakládajících členů je pět. Zuzana Parpelová, Michaela Skalická, Martin Nuhlíček, Lenka Nuhlíčková a moje maminka Anna Urbancová. Sborem ale prošlo daleko víc lidí, několik desítek. Některé kdysi stálé členy odvál život do vzdálených míst republiky, někteří lidé byli jen na pár zkouškách a pak odešli, vzdali to. Možná ale předčasně.

Nemáte úplně jednoduchý repertoár, takže je asi těžké s vámi zpívat.
To ano, ale jak se to vezme. Máme třeba jednu členku, která vůbec neumí noty. Mnozí kdyby jen chvíli vydrželi, určitě by se sborem zpívat mohli. Samozřejmě není jednoduché naskočit do rozjetého vlaku. Je to hodně o tom mít chuť.

Ale určitě člověk na nějaké úrovni zpívat musí?
To ano. Mnohé se dá ale naučit, nacvičit. Vidím to na příkladu dětí u nás v základní umělecké škole. Některé na začátku nezpívají moc dobře, postupem času se ale vypracují. U řady dětí se mi stalo, že když přišly, neuměly zazpívat ani Kočka leze dírou. Po několika letech se v žákovském sboru vypracují tak, že mohou při vystoupení na veřejnosti zazpívat i část sólové skladby. Zásadní je, aby dítě ztratilo ostych. To platí i u dospělých.

Architekti navrhli oživení hradeb v Žatci. Mají lákat na relax i kulturní akce

Takže naučit zpívat se dá?
Ano. Procento lidí, kteří nemají hudební sluch, je minimální. S intonací zpěvu se dá velmi dobře pracovat.

Vyučujete na základní umělecké škole sborový zpěv. Máte v Žateckém příležitostném sboru nějakého svého žáka?
Ano. Zmíním Lenku Irovou. Je jí 22 let, je nejmladší naší členkou. Zpívala v dětském sboru i sólově, strašně náš sbor milovala. Byla jednou z mála mých žaček, které jsem zpívání v našem sboru nabídla. Bylo by jich víc, ale chybí nám chlapi. A já chci i nadále mít smíšený sbor. Postavit proti dvěma chlapům třicet ženských nejde, nebyli by při zpívání slyšet. Už takhle tenorový part u nás zpívají ženy. Přinutit chlapy, aby zpívali, je problém.

Chodí k vám do školy na zpěv nějací chlapci?
Ano. Bohužel už ne do sboru, ale na sólový zpěv ano. Nebylo nikdy jednoduché, přilákat chlapce, aby zpívali. Dnes je těch lákadel a možností ještě víc. U chlapců navíc nastává velký problém s mutací hlasu v období puberty. Zpívat pro ně je v tu dobu těžké, hlas úplně neovládají, občas jim někam přeskočí. Dá se to ale velmi dobře zvládnout. Chce to obrovskou trpělivost a hlavně chtít.

Na žatecké základní umělecké škole jste od ledna 2005. Jak se za ty roky mění zájem dětí a jejich rodičů o zpěv?
Na rozdíl od hudebních nástrojů, kdy je jeden rok velký zájem třeba o kytaru a další zase o klavír, je zájem o zpěv konstantní. V poslední době díky paní učitelce Kláře Čoudkové sólových zpěváků u nás přibývá.

Vraťme se zpět k Žateckému příležitostnému sboru. Kolik těch vystoupení jste za těch 25 let absolvovali?
Spočítané to nemáme, ale minimálně šest ročně jich je. Většinou zpíváme před vánocemi. V Žatci a okolních obcích. Dřív jsme jezdili také na soutěže, máme za sebou řadu vystoupení i v zahraničí.

Kde třeba?
V Belgii, Holandsku a Německu. Tam jsme před lety vyhráli soutěž, vystupovali jsme v kategorii jazz pop. Pamatuji si, že se mi po soutěži vrátily do ruky noty, kde byly poznámky poroty. Přesně v místech, kde jsem jako sbormistryně věděla, že jsme udělali nějakou chybičku, že to nebylo ono, tak to v nich bylo označeno. Ukázalo to na velkou fundovanost poroty, která musela být hodně připravená a pozorná. O to víc jsme si ve sboru toho vítězství vážili.

Kromě Žateckého příležitostného sboru zpíváte vy sama ještě jinde?
Jsem členkou světového sboru, který se jmenuje World Voices. Jde o smíšený pěvecký sbor, který tvoří absolventi světového sboru mládeže s názvem World youth choir. Kdysi jsem do něj úspěšně udělala konkurz. Dnes to vidím, že po narození syna, to byl můj největší životní úspěch. V roce 1992 jsme cvičili a následně vystupovali po Španělsku. Zpívání v takovém tělese bylo pro mě něco nezapomenutelného. V Barceloně jsme měli slavnostní koncert při zahájení letních olympijských her s Montserrat Caballé. Dodnes, když slyším ústřední píseň tehdejší olympiády s názvem Barcellona, kterou nazpívali Freddie Mercury a Montserrat Caballé, mám husí kůži.

Na žateckém náměstí začala výstavba kluziště, brzy se začne bruslit

To byly jistě moc krásné časy.
Bylo to pro mě úžasné. Po čase jsme se jako bývalí členové tohoto mládežnického sboru sešli ve Švédsku, kde padlo rozhodnutí opět spolu zpívat. Tak vznikl sbor World Voices. Je v něm několik desítek lidí z celého světa. Zorganizovat jejich setkání a vystoupení je velmi náročné, dvakrát se to podařilo v Praze. Doufám, že se to opět podaří.

Jak jste vlastně začala se zpíváním?
U nás v rodině se hodně zpívalo. Moje maminka muzicíruje, tatínek pochází z Moravy. Má rád lidové písničky. Jako dítě jsem chodila na sólový zpěv a do sboru do tehdejší Lidové školy umění k učitelce Julii Jindrákové, prošla jsem také lounským pěveckým sborem Kvítek.

Zpěv jste studovala?
Ne. Hlásila jsem se sice na zpěv na konzervatoř, ale nevzali mě. Vystudovala jsem ji, ale v jiném oboru. A to ve hře na kontrabas.

Vy jste hrála na kontrabas?
Tehdy vůbec ne. Ale jednou u nás doma zazvonil telefon, mé mamince volali, sháněli studenty na kontrabas. Nastoupila jsem tedy na teplickou konzervatoř, aniž bych na něj uměla. První rok byl pro mě kritický. Pak přišel nový učitel, který mě něco naučil. Výrazně se to zlepšilo až ve čtvrťáku, když přišel učitel Jan Kmen, člen Pražské filharmonie. To byl božský člověk. Škoda, že jsem ho neměla od začátku školy. Pan Kmen chtěl mít svého žáka na AMU, zhlédl se v tomto ve mě. Bohužel jsem mu to nesplnila a asi ho i zklamala, ale věděla jsem, že jednou budu chtít mít rodinu a že nechci koncertovat po večerech. V páťáku a šesťáku na konzervatoři jsem hrála v ústecké opeře, takže jsem poznala, o čem to je.

Zahrajete si na kontrabas ještě dnes?
Ano, občas basu vezmu do ruky. Ale kvůli nedostatku času necvičím, takže už to není ono.

Pokračovala jste pak ve studiu v tomto oboru?
Z konzervatoře jsem šla na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze na trojobor čeština, hudební výchova, sbormistrovství. Po roce jsem skončila, nebylo to pro mě to pravé. Začala jsem pracovat v oddělení ministerstva kultury pro neprofesionální umění. Měla jsem na starost sbory, organizovala jsem koncerty pro celé republice. Díky tomu jsem se dostala ke konkurzu do World youth choir. Vysokou školu, dramatickou výchovu na DAMU, jsem pak vystudovala při zaměstnání a nakonec na rodičovské. V dubnu roku 2001 jsem se vrátila do Žatce. Po rodičovské jsem pracovala v městském divadle, kde jsem v roce 2004 pomáhala zajišťovat oslavy tisíc let od první písemné zmínky o Žatci. Pak jsem nastoupila do základní umělecké školy a na gymnázium.

FOTO: Centrum Loun bylo plné Mikulášů